sobota 26. května 2012

Druhý týden v Charlotte

(předchozí část)

V pondělí jsem se definitivně aklimatizoval a po celý týden jsem tak měl celkem monotónní program - ráno do práce, večer z práce, napsat kousek blogu a spát. Uteklo to rychle, teď je sobota a za chvíli musím odfrčet na letiště, už je čas letět domů...

Některé z vás může akorát zajímat, co jsem tu další dny jedl. Takže několik obědů jsem věnoval studiu Big Mac indexu, tedy srovnávání kurzů měn podle toho, kolik kde stojí Big Mac. Klasický Big Mac meal, tj. jeden big mac, k němu hranolky a bezedný nápoj (což je pojem vynalezený českým KFC, který znamená, že si člověk může dopustit kelímek pitím poté, co ho dopije - a tu je to, na rozdíl od českého McDonaldu, standardem) tu stojí $5.83, tj. na koruny tak 119 Kč. Kolik to dělá ve Zlíně zkontroluju časem.

Zkoušel jsem najít ten skvělý hambáč, který jsem tu jedl před 12 lety, ale nedařilo se mi - všechny dnes nabízené se mi zdají nějaké malé oproti tomu ve vzpomínkách. Když jsem se o tom bavil s Ronem, že jsem chtěl porovnat, jaký vliv měla inflace za posledních 12 let na cenu hamburgeru, ale že nemůžu najít žádný rozdíl (i tehdy jsem platíval asi 6 dolarů), tak mi Ron řekl, že to je proto, že v USA se zboží nezdražuje, ale zmenšuje! Že prostě výrobce drží cenu, ale nenápadně zmenšuje objem/hmotnost výrobku, aby ušetřil. Kvůli tomu tu teď prý jsou potíže s kuchařskými recepty, protože když se v něm píše třeba "dejte jednu konzervu masa a k ní to a to", tak vařící netuší, jestli je to stará 8uncová konzerva, nebo nová 6uncová. Takže teď aby člověk ještě kontroloval rok vydání receptu a podle toho případně přepočítával suroviny...

Navštívil jsem taky pár nových a pár už známých restaurací. Byl jsem například prý na typické americké jídlo v Chilli's, a objednal jsem si tam něco jako hamburger (jméno jídla si nepamatuju). Zaujalo mě, že David (náš nejlepší programátor) to stejné jídlo hned po obdržení rozbalil, vyházel z něj veškerou zeleninu a s chutí snědl. Smál se, že si přišel na maso, že zeleninu si dá jindy v salátu. A platil hotově (na rozdíl od všech ostatních) a mumlal něco o tom, že jeho nedostanou, tak nevím (možná jsem se ho měl zeptat na 9/11).


Vrátili jsme se taky jeden večer do indické restaurace Blue Taj a já jsem si objednal Bengali Sorsoi-Doi Maach, takže lososa. Bylo to strašně moc dobré, jen mě překvapilo, že to vypadalo prakticky úplně stejně, jako když jsem měl nějaké to kuřecí jídlo ve této restauraci minulý týden.


Jo, pálivost jsem si tentokrát dal stupeň 3, a bylo to fajn. Znovu se k nám připojila i Markova manželka, a byla tentokrát jako milius.


Docela jsme se nasmáli, jen si trochu stěžovala na Marka, že si už 8 let nevzal dovolenou, že ona musí jezdit všude sama. Hmmm. Chtěl jsem je trochu rozebrat, tak jsem se pokusil doslovně přeložit vtip "Ahoj, prej ses nedávno oženil? Jo, to je pravda. No tak to teď musíš být moc šťastný? Jo, to musím." no a asi se to povedlo, i když pravda smál se jen Mark - ale za to nemohl přestat :)

Ještě byl dobrý takový mladý indický číšník - zeptal se mě, odkud jsem, že mám trošku přízvuk, tak jsem řekl, že ze střední Evropy (nechtěl jsem ho uvést do rozpaků tím, že mu řeknu z Česka, protože jsem si myslel, že nebude vědět, kde to je), a on se začal vyptávat odkud přesně a jmenovat země jako Maďarsko a další :-O Tak jsem mu řekl, že jsem z České republiky, a on hned jojo, znám, dřív to bývalo Československo... Docela mi tím vyrazil dech...

Znovu jsme šli taky do té mexické restaurace hned tu vedle práce a já si objednal něco na bázi mletého hovězího, abych Kamila nedráždil dalším kuřetem ;-) Nebylo to špatné a snědl jsem co se dalo, přestože většinu věcí na talíři jsem nedokázal identifikovat...


Při přebíhání cesty do té restaurace jsme trošinku uvízli mezi pruhy na mikroostrůvku oddělujícím proudy aut. Aspoň je vidět, že je tu pořád stejně krásné počasí (teploty asi jako u nás v červenci, když se zadaří léto).


No a v pátek večer jsme byli v práci až do půl osmé do večera a pak jsme si ještě zašli na jídlo. Mark nás pozval na čínu (už jsem se těšil na gyros!), a zavedl nás do nějaké vietnamské restaurace, kde jsem si dlouho vybíral a nakonec mi padl pohled na tuto stránku jídelního lístku:


Od pohledu se mi zdálo, že 61 nebo 62 je skoro totéž, co jíme rádi doma u našich Vietnamců, jen jsem se nemohl rozhodnout mezi nudlemi crispy a "stired" (nevěděl jsem, co které slovo znamená :-) a nakonec jsem teda zvolil 61 "MI XAO DON":


No a byla to chyba. Ty nudle se fakt normálně lámaly jak když máme třeba smažené brambůrky Bohemia čips, nedalo se to ani nabrat, vypadalo to jak les po požáru :-) Našel jsem tam ale aspoň čtyři druhy mas a pečlivě je vyzobal. Zelenina mě moc neoslovila... Příště to zkusím s těmi stirred nudlemi, třeba to bude lepší. Nebo s rýží by to bylo dobré asi.

Jinak musím znovu zmínit, jak jsem neustále překvapen z dokonalé úpravy veřejné zeleně (tráva všude pečlivě posečená, keře zastřižené, keříky/záhonky čímsi zamulčované, něčím jakoby jehličím z borovic?). Dokonce jsem viděl automatické závlahové systémy kropit večer trávu na ostrůvcích mezi silničními pruhy. Ptal jsem se, jak je to možné, že to přece musí stát majlant a Mark říkal, že ani ne, že se tráva zalévá z rezervoárů dešťové vody... Kolik tady asi musí stát kilometr silnice, když u nás za miliardu korun kolikrát není ani na plot bránící zvěři skočit pod kola, zatímco tu zabudují do země i závlahové automaty? Nechápu...

No nic, loučím se, musím už valit na letiště, kde mám nechat na parkovišti odemčený Mercedes s klíčkama pod koberečkem až do úterka, kdy šéf přiletí a vyzvedne si ho. Heh, raději ho vyfotím než od něj odejdu, ať mají něco na památku - pořád totiž nemůžu uvěřit tomu, že tam až do úterka fakt vydrží... Ale prý ano, tohle je Severní Karolína, tu se nezamyká...

Tak bye!

pátek 25. května 2012

Víkend v Charlotte

(předchozí část)

V sobotu jsem se probudil před šestou a vůbec jsem se necítil dobře. Nemohl jsem už usnout (nesnáším ten JetLag!), a tak jsem začal instalovat Linux na notebook, který mi Ron půjčil. Rozhodl jsem se nainstalovat Ubuntu z jedné USB flashky (instalační) na druhou, abych nijak nepoškodil ani neohrozil stávající instalaci Windows. Během chvíle se mi podařilo zničit obě USB flashky, aniž bych si byl vědom jak. Později jsem zjistil, že na instalační flashku se nakopírovala tabulka oddílů z pevného disku - nechápu! Jediná možnost teď byla stáhnout instalačku Ubuntu přímo do Windows, tzv. Wubi. To ale na místním 802.11b Internetovém připojení bude trvat minimálně tři hodiny :-/ Bylo sotva 8 ráno a protože jsem byl moc unavený, na chvíli jsem si ještě lehl...

Probudil jsem se v 12:30, dost pozdě na to stíhat fotbalové utkání na 13:00. Zkusil jsem zavolat Markovi, ale bůhvíproč se mu nešlo dovolat. Napsal jsem mu zoufalý mail a šel si znovu lehnout. Nevím, jestli jsem měl bolení hlavy z předchozího večera, těch piv bylo jen pár, anebo jestli jsem měl JetLag nebo co vlastně, ale až do večera jsem se nemohl zmátořit.

Nakonec jsem se v 10 večer dal trochu dohromady a vyrazil na nákup, protože už jsem neměl vůbec nic, ani jídlo, ani zubní pastu. Divy mi doporučil nějaký místní obchůdek BI-LO, jen jednu světelnou křižovatku od hotelu, tak jsem tam zajel. Při procházce mezi regály jsem nechápal, že většina věcí je jednoduše levnějších než u nás. Třeba moje oblíbená ústní voda, kterou bych do letadla nepropašoval, tu stojí půllitr asi 110 Kč, zatímco u nás nejmíň 135. No a platy mají trošku vyšší, tak 3-5x. To se jim to tu nakupuje... :-)


Koupil jsem si co jsem potřeboval, pár věcí, na které jsem měl chuť (třeba ty dobré řecké jogurty nebo čokoládové mysli) a vyrazil jsem k pokladně zkusit platit. Ukázalo se, že kartou stačí vlastnoručně projet přes snímač magnetického proužku a pak se na displeji objeví nabídka, která se mě ptá, jestli je karta kreditní nebo debetní a ještě asi další 4 možnosti. U kreditní byl symbol podpisu, u debetní byl symbol zadávání PINu. Maje kreditní kartu od mBank jsem zvolil "kreditní", paní mi řekla, že v tom případě bude ale potřebovat můj podpis a podala mi nějaký lísteček, tak jsem se jí podepsal a bylo to. Podpisem jsem v Česku platbu nestvrzoval už tak 4 roky, je srandovní, jak jsme oproti Americe jinde (vepředu?).

Jo a mimochodem, nákupní košíky tu nejsou na mince a přivázané řetězem jako u nás, jsou tu prostě volně ve stojanech, a po parkovišti prochází člověk od toho obchodu a sbírá případně nepořádně zaparkované košíky. Z čeho je ten obchod platí, když prodává věci tak levně? Nebo jinak - proč to nejde u nás, když máme mnohem levnější pracovní sílu a dražší nákupy?


S chutí jsem použil půlku toho nákupu hned v koupelně na sebe a šel jsem spát. V neděli ráno jsem se probudil a začal psát tento blog s 5denním zpožděním (kterého se doteď nemůžu zbavit). Odpoledne jsem byl pozvaný k Ronovi na večeři, tak jsem se snažil co nejvíc s tím psaním pohnout.

Po obědě mi zavolal Ron do hotelu a řekl mi svůj časový plán - že si nejdřív zajede do obchodu pro kutily a pak se pro mě staví a vyzvedne mě u hotelu, abych si u nich mohl dát třeba víno a nemusel se strachovat policie (místní lidé klidně před jízdou pijí alkohol, policie jim to toleruje, ale já jsem se toho nechtěl zúčastnit, přestože vím, jak skvělý a nepřemožitelný jsem řidič, když si dám pár sklenek vína nebo pár štamprlí). Napadlo mě, ať se pro mě staví dřív, že se s ním rád podívám do toho kutilského obchodu. On se mě ještě zeptal na pevné boty, tak jsem potvrdil, že je mám, a už jsem jen čekal, až mě vyzvedne. Zajeli jsme zas jen přes cestu od hotelu (jak to, že je tu všechno tak blízko?) a vešli do něčeho, co vypadalo jako by to našemu OBI či Baumaxxu z oka vypadlo:


Ron si koupil náhradní žárovky (takové hrozné baně, do kuchyňských podhledů) a desku na skříň (koupil si drahou skříň na víno, která neměla shora vůbec žádné zakončení, tak si to dodělá sám - šikula!) a jeli jsme kamsi na procházku. Oni se totiž rozhodli, že by se chtěli projít, a protože Američané nikdy nikam nechodí, tak se zkusili zeptat mě, jestli s nimi půjdu. No jistě, a rád!


Popojeli jsme kousek na nějaké parkoviště vedle cesty a našli tuhle mapu procházky. Vyrazili jsme na ni, a Ron a Shallen se jali pochodovat jak o život, jako když člověk chce stihnout autobus. Brzy jsme podešli silnici a dostali se do oblasti velmi pěkné zeleně, nějakého snad lesoparku s pečlivě udržovanými cestami a sem-tam informačními tabulemi o tom, co v tom lese žije a roste.


Cestou jsme potkávali i jiné Američany (původem z Číny, Japonska a dalších zemí), kteří se tu pohybovali, někteří pěšky, jiní i na kolech. Byl jsem nadšený z toho, že vidím lidi v pohybu i bez automobilů, a chtěl jsem je začít počítat, abych zjistil, kolik jich tak je, ale po chvíli jsem si všiml, že se ti lidé opakují! Ano, jako ve filmu Truman Show, kde herci obíhali/objížděli blok domů, aby to vypadalo, že je jich na ulici hodně! Raději jsem to přestal řešit a všímal si jen krás přírody.

Toto je prosím živý bambus, jako keř nebo strom...

Sotva Ron se Shallen upochodovali tím ostrým tempem 3/4 míle (1200 metrů), otočili se jako na obrtlíku a uháněli zas zpět. Sotva jsem jim stačil...


Došli/doběhli na parkoviště, skočili jsme do auta a uháněli na večeři. Tentokrát mělo být něco ještě lepšího než fazolová polévka minule - pozvali mě na stejk. Ovšem stejk to není ledajaký - ten vlevo je normální hovězí, ale vpravo je bajsn! 


Pořád jsem nevěděl, co to bajsn je, až mi to Ron konečně řekl po písmenech a fakt - oni mi normálně pekli stejk z bizona! A já myslel, že je zlý bílý muž už dávno vyhubil...

Ron rozdělal gril na terase, hodil to tam, jeho žena zas bleskurychle vykouzlila velký salát, s Ronem jsme ještě stihli vyměnit i žárovku (nešla povolit, mrcha, tak jí stříkl do závitu injekční stříkačkou+jehlou rozpuštěné mýdlo, a fakt to pomohlo - cool) no a už jsme se zase cpali skvělým jídlem - k radosti Kamila to konečně nebylo kuře, ale hlavně - JetLag mě už začínal opouštět a prášky jsem v neděli dojedl, takže mi zas začal fungovat trávicí systém a já tu večeři snědl hezky celou! Dokonce i zmrzlinu po večeři jsem zvládl :-)


Dlužno dodat, že bizon chutná k nerozeznání stejně jako normální hovězí. Ale měl by být zdravější, prý.

No a pak jsme si ještě sedli do obýváku a já jsem obdivně studoval jeho multimediální systém. Centrem je přesně ta TV, kterou už rok chci (55" LCD LG s LED podsvícením s lokálním stmíváním, jaj!), dále tam má Blu-ray přehrávač napojený na Internet a na něm spuštěný web/soft Pandora, který se jednoduše učí, co má kdo v rodině rád za hudbu a pak mu ji umí pouští (velmi zajímavé), a dokonce jsem si ve skříni pod TV všiml i UPS!


Ta UPS mu zálohuje nějaký systém na nahrávání pořadů z kabelovky. Má to doma prostě skoro tak vymakané, jako já, ale některé věci má ještě dotaženější :-) Tak jsme chvíli učili Pandoru hrát "Western Country" hudbu, kterou má ráda Shallen, a pak už mě hodili domů spát, protože ráno zas musíme do práce... Díky za večeři, Gordonovi!


A teď už nás čeká další týden... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

čtvrtek 24. května 2012

Páteční pařba

(předchozí část)

V pátek ráno jsem přijel do práce poprvé sám. Jelikož mě Jet Lag pořád ještě pronásledoval, nemohl jsem dospat rána a byl jsem v kanceláři už asi o půl osmé. Aspoň jsem tak mohl vidět, jak se lidé postupně po jednom trousí zhruba od půl deváté do půl desáté. Vzhledem k tomu, že odpoledne o půl páté se začínají zase ztrácet domů a o půl šesté už jsou tam jen ti největší workoholici, vidím, že známé rčení "nine to five" (od devíti do pěti) tu opravdu funguje. Měl bych si z toho vzít příklad doma...

Z hor Jižní Karoliny přijel kolega David, který tam bydlí někde na naprosté samotě u lesa, celé dny doma sám programuje připojen do světa jen svou "T1" internetovou linkou (to se v USA používalo v dobách někde na sklonku dial-upu a před nástupem ADSL, má to rychlost 1,5 Mbps a do Evropy to ani nestihlo dorazit) a dolů sjíždí jen sem-tam na nějaké jednání. Je to náš nejlepší programátor, tichý, milý, velmi zkušený a chytrý - možná proto nedávno po asi pěti letech práce pro nás jako contractor (OSVČ?) změnil full-time job na part-time a někde bokem rozjíždí něco jiného. Vyprávěl nám, jak jeho děti žijí v té divočině, potkávají běžně medvědy a sem tam za ním přijdou, v ruce drží hada a ptají se tatínka, co to je...

A když zrovna David neprogramuje, tak třeba vyřezává z kůry takové krásy

Ron měl radost, že se David zastavil a že jsme probrali pár důležitých věcí, a tak jsme vyrazili všichni programátoři (Divy, Pavan, David, Ron a já) na společný oběd. No a snad protože Divy a Pavan jsou rození Indové, jeli jsme do indické restaurace "Blue Taj". Objednávání bylo opět veselé, podobně jako včera v mexické. Chytře/opatrně jsem zvolil opět něco na bázi kuřete, ostatně podobně jako včera mi to doporučil Ron. Pavan je vegetarián, Divy si dal salmona (lososa) a David něco, co si už nepamatuju.

V indické restauraci je nejzajímavější možnost zvolit si stupeň "spicy", nebo-li pikantnosti/ostrosti. Zeptají se "one to five?" a člověk si má sám vybrat, kdy jednička je nejslabší ostrost a pětka nejsilnější. Byl jsem tam poprvé, a jelikož jsem měl pořád ještě v živé paměti fiasko před 13 lety, kdy jsem se nechal po celodenním hladném cestování do USA pozvat na americké "Hot Wings", abych pak nesnědl ani ždibec, protože to úplně nesnesitelně pálilo, zvolil jsem tentokrát pro jistotu stupeň ostrosti "1", ať nejsu hlady. Ron šel sebejistě do pětky, nebyl v Blue Taj totiž poprvé. Začal jsem ho obdivně plácat pohledem po rameni, a on mi na to řekl tiše, že "americká pětka není totéž, co indická pětka", jinými slovy tu pětku pro Američana ještě nedělají tak ostrou, jak by ji udělali Indovi.

Když mi potom přinesli na talíři velké kostky kuřecího masa v nějaké pěkné omáčce, a k tomu rýži a ještě jakési dobré těstové placky, měl jsem velkou radost, bylo to opravdu chuťově skvělé. Bohužel, a tohle mi Kamil už asi nepromine, jsem byl pořád ještě plně pod vlivem prášků a JetLagu, takže jsem to zase nedokázal sníst celé... Ale ochutnal jsem aspoň Ronovu "pětkovou" omáčku a můžu s klidem říct, že bych ji zvládl taky.

Placení kreditní kartou už proběhlo zkušeně a zbytek pracovního dne jsem nic zaznamenáníhodného neprovedl (nebo jsem to už stihl zapomenout). Akorát jsem vysvětloval kolegům, že my ve Zlíně chodíme každou středu na kulečník, hrajeme devítku místo obvyklé osmičky a že jsem v tom naprostý přeborník a všechny je vyklepnu. Asi jsem zabrnkal na správnou strunu, protože jsme se na večer domluvili a vyrazili v sestavě Mark (kterého znám už patnáct let!), Divy a já do baru s kulečníkovými stoly. Celkem mě pobavilo, že mě Mark vyzvedl před hotelem, přejel hlavní cestu a zastavil, protože jsme už byli na místě, ale jak jsem psal dříve - kdo by přebíhal pětiproudou vozovku v plném provozu? Překonat ji autem je jediná rozumná možnost.


Je to náramně pěkný bar, stolů tam mají snad 10. Vypadaly stejně jako u nás doma, koule taky, tága taky velmi podobně. Přesto jsem se při hře nedokázal do ničeho strefit, a až při podrobném zkoumání jsem našel trošku jiný tvar hlavičky tága, takový klobouček to mělo. Navíc nemohli uvěřit mému výkladu pravidel hry, neustále konzultovali Wikipedii. Mají pro všechno takové dětské názvy - např. normálnímu faulu říkají "ball in hand", jakože si mají vzít kouli do ruky, rozstřelu říkají "break", no nedařilo se mi s nimi slušně domluvit. Tak jsem jim aspoň předvedl výskok bílé koule až pod sousední stůl a pár nečekaných zakončení, ale spíš jsme kecali o situaci ve firmě, než abychom pořádně hráli.

Mezi řečí jsem se dověděl, že Divy se bude v listopadu ženit. V Indii. Chvíli mi to neštymovalo, jak se může ženit v Indii, když už pět let žije a pracuje v USA, tak jsem se pořád jak trdlo vyptával, jak mohl v Indii sbalit holku, když je celou dobu v Americe, až to Mark nevydržel a řekl mi, proč ze sebe dělám blbého, vždyť snad vím, že v Indii mají domlouvané svatby. Jé, úplně jsem na to zapomněl! Tak to Divy přiznal a dokonce nám ukázal fotku nevěsty v mobilu. Pěkná holka... Akorát se s Divym ještě neznají, uvidí se poprvé až na své svatbě.

Chvíli jsem se snažil najít si něco pozitivního na domluvené svatbě, ale nic moc se mi nedařilo. Situace se stala už úplně absurdní, když další den probírali kluci v práci, kdo z nich je zadaný, kdo je single a kdo ne, a kdo s kým už jako chodí doopravdy a kdo jen tak kamarádí a Divy na to říká "no já nejsu zadaný, ale budu se ženit"...

Po kulečníku jsme vyšli ven, ušli tři kroky a vešli do japonské restaurace, protože Mark měl hlad (já jsem pořád žádný hlad nepociťoval, zpropadený JetLag!). Tam jsme nejdřív asi 40 minut čekali na baru na volné místo u stolu, čehož využila Markova nová manželka - šikovná černoška (výměna za původní Korejku) - a připojila se k nám. Konečně nás vzali ke stolu. Vyzuli jsme se, vystoupali po dvou schůdcích na nějaké jakoby vyvýšené pódium a pak se trošku nešikovně zasunuli pod stůl uprostřed toho pódia, který byl pokrytý vyleštěným plechem. Po objednání pití přišel místní mistr kuchař a začal čarovat s nožem a jídlem na rozžhaveném plechu přímo před námi. Nikdy jsem takové vystoupení na živo neviděl, takže jsem zíral s otevřenou pusou. Třikrát jsem se pokusil natočit to na kameru v mobilu, a pokaždé jsem akorát trefil nějakou sice zručnou, ale poměrně nudnou pasáž.

Prvních 2:29 zvuk neladí s obrazem, nevím, kde nastala chyba...

Všechny ty šílené divočiny jako vyhazování kousků ořezaných chobotničkových chapadel do vzduchu a chytání je do čepice na hlavě (!), flambování komínku cibule asi dvoumetrovým plamenem kousek před mým nosem, a nějaké další neuvěřitelnosti se mi natočit nepodařilo... Teda ve Zlíně máme teďka nově otevřenou japonskou restauraci, musím to jít omrknout, jestli tam máme taky takového kouzelníka.

Jídlo jsem zvolil opět na bázi kuřete, což už sice hraničí s malou fantazií (a navíc Kamil mi pořád říká "nežer furt ty kuřata"), ale opět jsem si výborně pochutnal. Divy měl stejně jako v poledne lososa (vypadal skvěle), Mark si dal sushi a jeho žena nevím co měla. K tomu kopec opečené zeleniny, rýže a nějaké další věci, které neumím pojmenovat, ale byly moc dobré. Pokud se tam někdy znovu dostanu, rozhodně jdu do té chobotnice, ať natočím ten trik s kloboukem. Jo a co jsem nesnědl jsem si vzal do krabičky a cpal se tím ještě další den na večeři! :-)

Poté jsme se rozloučili s Divym a Markovou ženou (která tam měla vlastní auto) a Mark mě začal převážet přes hlavní cestu. Bohužel nějak minul odbočku k mému hotelu a tak řekl "nevadí, zajdeme ještě někam zapařit". Začal jsem tušit prů..švih, ale řekl jsem OK a jeli jsme - nejdřív ale k němu domů, protože si, jak se později ukázalo, potřeboval odskočit a doma je to přece jen nejlepší. Chvilku jsme se motali po cestách mezi stromy, než jsme přijeli k větším domům s apartmány. Vystoupali jsme do patra, vešli do prázdného bytu, Mark se ztratil někde v útrobách koupelny a já čekal u hlavních dveří. V tu chvíli na ně někdo zaklepal a mi bylo jasné, že jsme v kelu. No, když přeskočím tu nepříjemnou pasáž výměny názorů mezi manželi, kdy jsem se snažil nerozumět anglicky jak jen to šlo, můžu akorát říct, že někdy asi člověk nemá při výběru štěstí ani napodruhé. Možná, že u těch domluvených svateb je tohle paradoxně vyřešeno - proč se hádat s někým, koho mi přidělili rodiče, půjdu raději vynadat rodičům, přidělená manželka za to nemůže...

Věřil jsem, že už je to konec večera, ale Mark se zřejmě snažil zachovat tvář (těžko říct, před kým) a dál trval na tom, že jdeme někam pařit. Nakonec nechal manželku manželkou, nedbal na mé dobře míněné rady dát přednost teplu rodinného krbu, a jeli jsme do baru. Kousek od jeho domu, pořád jakoby v lese, jsme narazili na pořádnou hospodu jak z filmu. Říkal, že tam trošku kouří, jestli mi to nevadí (první místo v USA, kde jsem cítil cigaretový kouř), ale nakonec se ukázalo, že hlavním problémem bylo karaoke. Šíleně nahlas tam vyhrávaly známé i neznámé skladby, osazenstvo se střídalo u mikrofonu a zkoušelo napodobit zpěváka. Neslyšeli jsme kvůli tomu vlastního slova, a to jsme se přitom pokoušeli domlouvat na tom, jak v práci dál, co dělat, abychom nabouchali víc peněz a tak podobně. Bylo zajímavé spřádat plány na nějaký společný podnik s našimi syny - jeho skoro patnáctiletý začal programovat hry pro iOS, můj taky skoro patnáctiletý programuje všechno možné a nemožné pro kde co... Mark neustále mluvil o 3D engine Unity, že bychom se jej měli naučit a pak nechat naše syny v tom něco velkého vytvořit... Nakonec jsme tu diskusi bohužel museli ukončit, opravdu jsme se neslyšeli... a pak už mě konečně hodil domů.

Cestou jsme se ještě domluvili, že další den, v sobotu, jeho 11letá dcera hraje fotbal, mistrovský zápas, a že se na ni odpoledne zajdem podívat na stadion, jak to finále vyhraje. Znělo to dobře, bude tam klid, budeme moci probrat ty věci, které se v mírně zakouřeném a děsivě hlučném baru podařilo jen nakousnout.

Pokračujme víkendem...

středa 23. května 2012

U Rona doma

(předchozí část)

Po práci jsme vyšli před budovu a Ron mi předal klíče od auta, které mi šéf Manoj laskavě zapůjčil. Je to starší, ale pořád báječný kousek - Mercedes-Benz ML-320. Má sice pár slabších míst (například centrální zamykání už nefunguje, nádrž je prorezlá a benzín teče a tak to trošku smrdí), ale já jsem s tím autem spokojený. Se svým 3,2litrovým motorem má při rozjezdu skvělý "odpich" a jízda v něm je velmi pohodlná. Sedím si vysoko, mám dobrý rozhled, klima funguje, co víc si přát?


Mimochodem, nemůžu nezmínit automatickou převodovku. Znovu jsem si připomněl, jak je to skvělá věc. Přál bych ji všem řidičům-začátečníkům, ženám, dětem, důchodcům a klidně i mužům, kteří můžou nyní uvolněnou pravou rukou hladit místo řadicí páky třeba svůdné kolínko spolujezdkyně... Automat je opravdu užitečný při řešení dopravních situací, ať už najíždění do křižovatky z vedlejší cesty, odbočování přes protijedoucí auta nebo třeba jen rozjíždění na zelenou na semaforech. Prostě šlápnu na plyn a to auto vyrazí dopředu a zrychlí z 0 na 40 mph během okamžiku, takže jediné, co v křižovatce řeším je volant, mám obě ruce volné, soustředím se jen na to zařadit se do správného pruhu a zvládnu to rychle jako závodník.

Doporučuji pouze jedinou věc: našinec zvyklý na tři pedály by měl po nasednutí do auta na místo řidiče dát svou levou nohu, zvyklou šlapat na spojku, někam co nejdál od pedálů, třeba sobě na rameno, nebo někam za sedadlo, nebo ji prostě zafixovat tak, aby pak v nejméně vhodnou chvíli automaticky nenašmátrala nejlevější pedál a nešlápla na něj - výsledkem by totiž bylo zoufalé zablokování všech kol a nejspíš i bouračka toho za vámi do vás (prakticky ověřeno při minulé návštěvě USA).

Ron mi ještě předal pár vytištěných map a řekl mi, ať jedu za ním, přinejhůř podle těch map, že mě přivedou až k němu domů. Bylo to docela jednoduchá přímá cesta, takže jsme vyrazili a za pár minut hladce přijeli až do té čtvrti, kde jsem ve středu večeřel v "evropské" pizzerii. Nachází se tu oblast krásných nových rodinných domů, kterým bychom u nás řekli "řadovka", protože jsou na sebe takto "nalepené" (vpravo od střechy garáže je vidět vyšší střecha sousedova domu):

o
Nepodařilo se mi to lépe vyfotit, přestože jsem stál až v záhonku protějšího domu, tak je tento dům velký (nebo tak málo široký mám objektiv mobilu).

Vešli jsme dovnitř garáží, jak je tu nepsaným pravidlem (auto vjede do garáže, automatická vrata se zavřou a pokračujete dál do domu vnitřními dveřmi), a hned jsme zamířili do sklepa. Tento dům má totiž krásný velký sklep, a my se s Ronem okamžitě shodli, že pořádný sklep je u rodinného domu to nejdůležitější.


Procházel jsem jednotlivé sklepní místnosti a byl jsem tím zcela uchvácen. Ron mi všude ukazoval své vychytávky, např. vlastní zateplení, zářivková světla, věšák v šatně, který k němu chodí obdivovat sousedé z celé kolonie, světla ve skříních, která se otevírají otevřením dvířek skříně, nebo tu je dokonce bojler, který sám přestěhoval z podkroví do sklepa. Je to zcela logické, sám bych to taky tak udělal - vždyť kdo by si nechal kapat horkou vodu na čelo ve spánku, až bojler jednoho krásného dne, nebo spíš noci, prorezaví?


Takových věcí tu je celá spousta, ale zaujaly mě tyto tři podivné nádržky. K čemupak asi jsou? Tak je to filtr na pitnou vodu, který tu městskou zbavuje pachuti chlóru! (a samozřejmě případných mechanických nečistot). Divil jsem se, že k tomu vede jen taková tenká hadička, jako k provzdušňovači v akváriu, ale Ron mi vysvětlil, že má nahoře ve dřezu takovou malinkou přídavnou baterii, která napouští vodu tenkým pramínkem, jen vlastně do sklenic na pití.


Když jsme vyšli nahoru, požádal jsem Rona o zkoušku, jestli opravdu ten filtr funguje. Otočil jsem se ke dřezu zády, Ron mi napustil dvě sklenice, jednu z městskou nefiltrovanou, a druhou s filtrovanou vodou a já jsem byl připraven na test. Ochutnal jsem vodu z první sklenice a hned říkám "tahle je ta nefiltrovaná, že?". Byla totiž opravdu dost cítit chlórem, až mě to překvapilo, na hotelu to tak cítit není. No a voda v druhé sklenici, přefiltrovaná, byla skutečně čistá a chutná (ve smyslu bez chlorové příchuti).

V tu chvíli už ale přišla Ronova manželka Shallen a začala vytahovat z tašky zásuvky, které si Ron nechal koupit, aby mohl kutit další věci. Neustále totiž doma rozvádí další a další dráty, elektrické, počítačové, vše, a mohutně přitom využívá sklepa i půdy, kdy každou prodlužku jednoduše táhne pod stropem sklepa (nebo na podlaze půdy) a v pravém místě jen provrtá podlahu (strop) a přidá ji tam. Sláva dutým zdím a stropům!


Mám radost, že jsme si s Ronem porozuměli v oblasti vylepšování domů - myslím, že je to stejný (ne-li větší) kutil jako já, a to jsem u Američana ani nečekal. Měl bych přehodnotit své předsudky. Když jsem se mu zmínil o tom, že si my Češi myslíme, že běžný Američan si ani sám nevymění žárovku, a že se za takové smýšlení teď stydím, tak mě celkem uklidnil - jeho soused Bob je prý příkladem takového přístupu k technice... Rozhodně to ale není pravidlem, jak jsem teď měl možnost poznat.

Ron mě provedl i zbytkem domu, který mají moc krásně zařízený - každý pokoj je laděný do jiné barvy, krásně všechno vybavené, vytuněné, i na půdu jsme vylezli :-) Líbí se mi taky ten otevřený strop v obýváku do patra, přidává to hodně na vzdušnosti a velikosti tomu obývacímu prostoru, nehledě na pěkný pohled dolů z "galerie", kde má umístěný i svůj pracovní stůl a odkud mi uprostřed nocí píše e-maily...


Nakonec jsme se dostali i na terasu. Vlastně ne, nejdřív jsme vyšli ven těmi dveřmi ve sklepě, a dostali jsme se na travnatou plochu za/pod domem, která je docela úzká a pak už je plotek a za ním hluboká propast. Celá tahle kolonie domků je totiž chytře postavena na místě bývalého srázu do údolí s potůčkem, kde developer postavil 11 metrovou opěrnou zeď a terén nad ní srovnal a do něj zasadil ty nové domy. Doufám, že ta zeď nikdy neujede...

 
Na následující fotce obdivují mí hostitelé želvu, která se asi vydala na procházku a obešla celou tu zeď a vyšplhala až nahoru k domům. Je to naposledy, co jsme ji viděli, dolů šla nejspíš kamikaze zkratkou skokem ze zdi.


No a nakonec jsme tedy vyšli ven z kuchyně na terasu, která je vlastně nad tímto trávníkem, a nabízí nádherný výhled do okolí. Z údolíčka rostou vysoké stromy, kterým jsou vidět akorát jejich špičky. Na terase Ron pěstuje hydroponicky rajčata a má tu i napaječku pro kolibříky, kteří si prý rádi přiletí na trochu vody s cukrem...


Mezitím Shallen vykouzlila obrovskou rychlostí nádhernou večeři, spoustu salátu, skvělou fazolovou polévku s kusy šunky a přílohou byl tuším i corn bread s máslem (které jsem si tam naplácal já, tak to nemá vypadat, jsem se pak dověděl :-). Bohužel opět zaúřadoval můj Jet Lag, prášky proti následkům stresu a taky jsem byl ještě slušně najezený z mexického oběda, takže jsem snědl co jsem mohl, ale víc než polovinu jsem nezvládl :-(


Každopádně to byl moc příjemný večer a děkuji za pozvání i za skvělou večeři. Domů do hotelu jsem vyrazil už sám a spolehl jsem se přitom na navigaci v mobilu, ještě že ten Navit umí routovat i offline, bez internetového připojení (na rozdíl od OsmAnd a Locusu, které jsem si tím pádem kupoval trošku zbytečně).

No a zítra je pátek, to asi půjdeme někam zapařit... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

úterý 22. května 2012

První den v práci

(předchozí část)

Kolega Divy mě v devět vyzvedl a frčeli jsme do práce. Bylo to asi jen míli daleko, člověk by to prakticky mohl i dojít pěšky, jenže tady by to mělo dva háčky: za prvé, nikdo, ale opravdu NIKDO, tu pěšky nechodí. Proto se tu také nenamáhají se stavbou zbytečností typu chodníků kolem cesty nebo snad přechodů pro chodce přes pětiproudou vozovku (což je místní standard pro každou běžnou ulici). A za druhé, i kdybych to zkusil jít pěšky trávou kolem silnice, zastavilo by mi prakticky každé okolojedoucí auto a každý člověk by se mě zeptal, co se mi stalo (že jdu pěšky) a jak mi může pomoci... To už je prostě jednodušší jet tím autem, ne?


Kanceláře firmy jsou v nové vysoké prosklené budově, která je obklopená nápaditě tvarovaným parkovištěm pro stovky a stovky aut, a to všechno je samozřejmě utopeno v množství nádherné zeleně. Pokusil jsem se to vyfotit panoramatickým snímkem, takže si odmyslete to zkreslení, je to pohled zleva až úplně doprava :-) Všechna zeleň je tu neuvěřitelně dokonale udržovaná, trávník nakrátko střižený, záhonky hezky zasypané mulčem, keříky ostříhané, a dokonce jsem tu viděl nějaké zaměstnance asi technických služeb sbírat listí spadlé ze stromů! Nechápu, kde na to bere město peníze, vždyť daně jsou tu odhadem poloviční až třetinové oproti našim českým...


V kanceláři sedíme my programátoři v něčem, čemu se asi říká open space - čtyři až pět na jedné hromadě, tohle je zrovna pohled na moji židli. Každý má dva Full HD monitory Samsung a pod stolem počítač Dell Vostro. Židle jsou pekelně pohodlné, mírně houpací, prodyšné materiály, zvedací područky, odpružené... paráda.


Dále pokračuje dovnitř budovy původně asi široká chodba, na které jsou teď uprostřed postavené klasické kukaně jako z filmu Office Space, zatímco po obvodu chodby je asi šest prosklených dveří do kanceláří větších managerů. Každý na každého vidí, takže by si jeden myslel, že se tu maká jako o život, ale co jsem hned za první den pochytil vypadalo spíš na pořádnou pohodu jazz. Kluci kecali o filmech, hrách a ženských tak vehementně, že jsem se nemohl ani soustředit na práci...


Na konci je pak kuchyňka a vedle i velká zasedací místnost vybavená moderní audiovizuální a telekonferenční technikou, takže se tu prakticky neustále pořádají nějaké porady. V kuchyňce už bohužel není mísa plná ovoce a druhá mísa plná sladkostí, jako jsem byl zvyklý v minulém století v Hickory. Ani automat na Kolaloku jsem tu nenašel, takže piju čistou vodu z barelu - aspoň z toho neztloustnu :-)

První oběd

V poledne se za mnou stavil Ron, že jestli si vyrazíme na oběd. S překvapením jsem zjistil, že místní kolektiv je tak řekl bych nesourodý, že spolu nechodí na oběd, ale každý si buďto nosí jídlo z domu, nebo se v polední pauze někam vypaří a pak se zas potichu vrátí. To my ve Zlíně to máme onačejší - na oběd chodíme prakticky všichni spolu a kromě jídla si taky pokecáme. Díky tomu je každý den celé dopoledne se na co těšit a celé odpoledne na co vzpomínat...

Tak jsme tedy vyrazili s Ronem a Majklem (mladý kluk, původně prodavač v Apple shopu, cestou zaníceně Ronovi tvrdil, že si má koupit iPhone, protože Android je roztříštěný mezi mnoho zařízení a není dost zabezpečený, heh) do pár stovek metrů vzdálené skupiny restaurací, a to pěšky! Majkl sice brblal, ale Ron řekl, že to zvládneme a že tam dojdeme. A vskutku, nebylo to těžké, pokud si ovšem odmyslím to adrenalinové přebíhání pětiproudé dálnice v poledním mírném provozu. Holt tady se jezdí autem kolikrát jen proto, aby se člověk bezpečně dostal z jedné strany vozovky na druhou :-)

Zvolili jsme mexickou restauraci a vešli dovnitř. Hned u dveří se nás ujala moc krásná servírka a zeptala se, kolik nás je. Když jsme se spočítali, řekla, že nám najde stůl, a odběhla dovnitř restaurace. Tak to tu chodí všude - člověk nebloudí po restauraci a nehledá si místo, ale čeká spořádaně u dveří a místo mu hledá někdo z personálu. Až servírka místo najde, tak na něj hosty obřadně uvede a rozdá přitom zároveň i jídelní lístky.

Začetl jsem se do nabídky jídel a jal se vybírat si svůj první letošní americký mexický oběd. Bylo to poněkud zkomplikováno tím, že jsem vůbec neměl hlad (kombinace Jet Lagu a obřího jablka, které jsem ukořistil na improvizované snídani v hotelu a snědl až těsně před polednem) a hlavně že jsem neznal názvy jídel ani anglicky, ani mexicky. Nakonec jsem si vybral pokrm podle sympatického jména "Speedy Gonzáles", o kterém zpívá Lou Fanánek Hagen v písničce od Tří sester. Ukázalo se, že to byla naprosto výborná volba, spočívající v kuřecích kouscích, tortilách, rýži a ještě čemsi. Bylo to strašně dobré, ale žaludek nebyl ještě úplně OK, takže jsem toho moc nesnědl :-(

První placení

Nakonec přišlo na řadu placení. Každý si platí sám za sebe, takže mě čekala prvotní zkouška ohněm kreditních karet. Pro jistotu jsem si vzal tři od různých bank, a protože největší pochybnosti jsem měl o MasterCard od AirBank, dostala tato karta přednost. Celý obřad placení mi teď zpětně připadá už zcela logický, ale napoprvé (v minulém století jsem v USA ještě platil papírovými penězi, takže tohle bylo opravdu mé první karetní placení) to mělo pro mě mělo přídech maximálního magična. Pro jistotu si to rozepíšu po jednotlivých krocích:

  1. člověk na dotaz servírky řekne, že už nic dalšího nechce, jen platit
  2. servírka přinese krásnou koženou knížečku/složku s účtenkou, kterou před člověka položí
  3. člověk mrkne dovnitř a vloží tam do kapsičky svou kartu (tvrďák to udělá i bez mrknutí)
  4. servírka popadne knížečku a odběhne s ní i s platební kartou někam pryč (!!!)
  5. za chvíli se vrátí, v knížečce přibyly další dvě účtenky a propiska
  6. člověk napíše do připravené kolonky na jedné účtence výšku spropitného a pod to celkovou cenu
  7. dále se člověk na tutéž účtenku do připravené kolonky podepíše
  8. nakonec člověk nezapomene odebrat svou kartu zpět, a může si vzít i tu druhou účtenku
  9. servírka bere knížečku a odbíhá pryč, tím je jakože zaplaceno
No a teď si připomenu, kde všude se mi to napoprvé zadrhlo :-) Tak především, našinec vychovaný bankami k tomu, že kartu NIKDY NESMÍ pustit z dohledu, dokonce ani z ruky ji nesmí dát, se v bodu číslo 4 úplně zachvěje hrůzou. Když je tu ale s místními, tak to nějak překoná a čeká, co se bude dál dít. U mě speciálně se mezi bodem č.4 a č.5 vytvořila velmi dlouhá časová prodleva, a nakonec přišla utrápená servírka zpět k našemu stolu a řekla, že neví, kde je chyba, že asi na její straně, ale že ta karta prostě nefunguje. Tak jsem se všeználkovsky usmál, jakože jsem to samozřejmě očekával, a MasterCard od AirBank jsem bleskově vyměnil za kreditní VISA od mBank. Děvče odběhlo a tentokrát se vrátilo asi za 6 sekund, až mě to vylekalo, a pokračovali jsme bodem 5.

Odkoukal jsem, že výška spropitného (anglicky "Tip") se nastavuje zhruba na 15-20% ceny jídla, tak jsem se jal počítat 17,5% z $8.49. Nakonec mi přišlo vtipné nastavit spropitné na $1.50, aby výsledná cena byla baťovských $9.99 (nevím, jestli to obsluha ocenila...). Dále jsem byl zvědavý, kdy dojde na kontrolu PINu, ale když se mě na něj pořád nikdo neptal a už jsme vyšli i před restauraci a šli zpátky do práce, pochopil jsem, že místní lidé asi umějí tahat z karet peníze i bez PINů. Je to celkem překvápko, v Česku ta karta už funguje jen na čip a PIN...

No a co ještě jsem trošinku nezvládl? Ano, vzít si tu svou kreditní kartu v 8. kroku z knížečky zpět. Pořád jsem si totiž myslel, že po mém podpisu ještě bude nějaké šachování s kartou z jejich strany, ale kdepak... Oni to totiž dělají úplně jinak než my - nejdřív si tou kartou i bez mého podpisu zřídí přístup k mým penězům, a potom už bez karty si z mých peněz můžou stáhnout kolik se jim zachce! Samozřejmě si vždycky vezmou právě tolik, kolik jim napíšu na účtenku a podepíšu, ale pro našince je to myslím zcela šokující přístup a postup celého placení (porovnej s našimi restauracemi, kde až za hostem táhnou platební terminál pro odsouhlasení částky a zadání PINu).

Po příjemném obědu odpoledne rychle uteklo a když se kolem páté začali spolupracovníci postupně ztrácet domů a já se chystal vyrazit na svou první cestu autem domů do hotelu, se za mnou zastavil Ron, že mě zve k sobě domů na fazolovou polévku. No a tak jsme vyrazili... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

Doma v hotelu ExtendedStay Deluxe

(předchozí část)

Ve čtvrtek ráno, hned jak se trochu rozednilo a já definitivně pochopil, že už neusnu, jsem se začal rozhlížet po pokoji. Mám to tu velmi dobře vybavené a docela útulné - např. takový je výhled z postele:


Postel samotná stojí taky za zmínku. Je neuvěřitelně vysoká, obsahuje snad dvě megatlusté matrace na sobě. A opravdu dobře se na ní spí, skoro jako doma... Jen byla jaksi divně zastlaná, takže jsem do ní napoprvé lezl jako když v Slunce, seno, erotika již bohužel zesnulý zlínský divadelní herec Stanislav Tříska leze pod prostěradlo s místní italskou pokojskou :-)


Hned vedle ložnice je ještě koupelna s WC, která mi stojí za zmínku hned ve dvou věcech. Jednak jsem se už moc těšil na americký záchod, který oproti (středo?)evropskému vyniká jednou skvělou věcí, a tou je jeho vysoká hladina. Zatímco česká záchodová mísa je v podstatě prázdná a jen dole je malá hladina vody, tak akorát na to, aby zabránila pachu z odpadního potrubí vrátit se kolenem zpět do mísy a tím i do celé místnosti, tak americká záchodová mísa je plná vody v podstatě téměř až po horní okraj mísy!

Tu chybí fotka toho popisovaného zázraku, protože se mi to nedařilo slušně vyfotit -
asi bych musel mít lodičku z pestrobarevného papíru a pustit ji na hladinu,
protože jinak není voda v míse prostě vidět...

Řešení s velkou vodou má několik vysoce praktických rysů: předně při "pokládání kabelu" prakticky nedochází k ušmudlání mísy (místní tomu věří natolik, že tu ani nemají jinak nezbytnou štětku na WC). Dále, spláchnutí je opravdu důkladné, protože probíhá kombinací vody tekoucí shora (jako u nás doma) a zároveň silným vírem zdola (asi se tam otevře nějaká klapka, která normálně drží tu vysokou hladinu), takže člověk nemusí bojovat s "plaváčky", kteří jedno spláchnutí českého záchodu bravurně ustojí na hladině... No a to nejlepší nakonec - vodní vír vzniklý při splachování dokazuje, že naše krásná modrá planeta se ještě točí a že jsme i s milou mísou na severní polokouli - na jižní polokouli (třeba v Austrálii) se totiž vodní vír v míse točí na opačnou stranu! (viz jistý díl Simpsonů)


Další pěkná věc v koupelně je vana, která je odlitá z jednoho kusu plastu a sahá až do výšky dvou metrů po celém obvodu zdi. Tady opravdu nemusejí řešit zatékání vody za kachličky a plíseň na silikonu snažícím se izolovat spoj mezi vanou a zdí. Je to prostě chytré a praktické. Sprchová hlavice je napevno vysoko nad hlavou, což má své výhody i nevýhody. Ovládání síly proudu a teploty vody je ovšem vyřešeno lišácky - velkou otočnou pákou, která při otáčení proti směru hodinových ručiček postupně ZÁROVEŇ přidává sílu proudu i teplotu vody! Chvíli jsem to studoval, hledal jsem, jak pákou ovlivnit jen teplotu nezávisle na proudu, ale nic takového tu asi není. Nevím, jestli je to příznakem demence nebo geniality, ještě si to nechám projít v klidu hlavou. Hlavní je ovšem sprchový závěs - pokud ho nezatáhnu, vytopím koupelnu (sprchová hlavice je vysoko a napevno). Pokud ho zatáhnu a začnu se sprchovat, cítím se hned jako v laciném hororu, protože přes závěs ven nevidím a ani neslyším, kdy se kdo blíží s nožem v ruce :-)


Obýváček je taky útulný, vybavený masivním nábytkem, další velikou LCD LG TV, DVD přehrávačem a samozřejmě mohutnou klimatizací (stejně jako ložnice), kterou jsem mimochodem ještě nezapl, protože je tu fajn i bez ní. No a při opačném pohledu konečně vidíme, proč má tento hotel přídomek "Deluxe" - oproti standardním ExtendedStay hotelům totiž obsahuje kuchyňský kout:


Kromě kompletního vybavení, díky kterému se tu dá cokoliv uvařit, což si prý pochvalují Indové, když tu bydlí a nechtějí jíst ty americké blafy, stojí za zmínku akorát neuvěřitelně hlučná lednice. Když sepne, ozve se šíleně silné vrčení, doprovázení klepáním, kapáním, hučením a ještě nějakým snad praskáním... V noci celkem zážitek, naštěstí docela pomáhají ty dveře mezi obýváčkem a ložnicí, které se dají zavřít a kupodivu mají evropské kliky místo těch amerických koulí, které jsou nebezpečné a dojel na například i Jim, když si omylem slepil prsty.


Výhled z oken ven je do krásné přírody (naštěstí jsem na opačné straně hotelu než k hlavní cestě) a za zdí v tom lesíku jsou už ukryté jednotlivé rodinné domky. Vůbec je tu spousta krásné zeleně, tato jižní část Charlotte je opravdu město ukryté v lesoparku... No a ta podivná mřížka na fotce, to je síť proti hmyzu napevno přichycená k oknu.

Ještě mi přijde zajímavé, že okna se tu neotevírají dovnitř místnosti, ale pouze se dolní polovina okna vysune v rámu směrem nahoru, takže těsně přiléhá na horní polovinu okna. Krom jiného to znamená, že okno větrá maximálně polovinou své prosklené plochy. A mimochodem, když jsem to okno poprvé ztěžka otevřel a pak zase zavřel, všiml jsem si odřenin v barvě rámu, které jsem právě způsobil - asi jsem byl úplně první člověk, kdo se tu to okno pokusil otevřít - předchozí hosté zjevně dávali přednost klimatizaci...

No nic, musím rychle před hotel, Divy mě v devět vyzvedne a hodí poprvé do práce... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

neděle 20. května 2012

Charlotte - přílet a první večer

(předchozí část)

Po přistání v Charlotte jsme šli rovnou na pasovou a celní kontrolu. Tohle je to místo, kde se láme chleba - kolikrát tu člověka otočí a on letí zas 20 hodin zpátky do Indie, aniž by viděl byť jen píď USA. Při osobním pohovoru s pohraniční stráží je prý důležité zachovat chladnou hlavu, usmívat se, odpovídat bezchybně na otázky a hlavně - mít správně vyplněné ty zpropadené formuláře!

V letadle před přistáním rozdávali nějaké papíry, ale moc jsem nerozuměl, který je na co, takže jsem si vzal jen jeden z nich a ani ho nevyplňoval (pamatoval jsem si z komunikace s US ambasádou, že lidé letící na vízum nemusejí vyplňovat formuláře jako ti, co přilétají na bezvízový styk). Navíc, přesně dle slov Bohumila z Dědictví aneb KuHoGuTag - bylo mi tak blbě, že jsem neměl ani tužku!

Když jsem si trochu opláchl obličej studenou vodou v rest roomu (=WC), abych se vzpamatoval z té letové anabáze, pokračoval jsem k pohraničníkům. Dostal jsem se právě na konec té 300+ členné fronty lidí z našeho letu. Pochopil jsem, že tam budu čekat nejmíň hodinu, a protože jsem věděl, že na mě doma (kde bylo už po jedenácté večerní) čekají mí milí a rádi by slyšeli, jestli jsem ve zdraví na zemi, zkusil jsem si navzdory zákazu nenápadně zapnout svůj smart phone. Bohužel, než nabootoval jeho operační systém, už byl u mě security guy a klidně, ale důrazně mi řekl, ať si ten mobil honem vypnu. Asi mají strach, že bych jim tam vyfotil nějaké bezpečnostní opatření a pak jako ve filmu Mission Impossible pronikl přes jejich ostrahu?

Půjčil jsem si tužku od německého turisty a vyplnil formulář o tom, odkud a čím jsem přiletěl, kdo mi vydal pas a jaké je jeho číslo, kde budu bydlet a kdy se budu vracet zpět do vlasti. Počkal jsem tu hodinku a čtvrt a konečně se dostal na řadu. Číňan (konečně ne černoch :) tam rozděloval tu frontu lidí k jednotlivým výslechovým okénkům. Když jsem se jako poslední dostal na řadu a řekl jsem mu, že mám vízum, zeptal se mě, jestli jsem vyplnil jakýsi formulář. Tak jsem mu ukázal ten svůj modrý, on mi na to neuvěřitelně lámanou angličtinou řekl, že musím vyplnit další a dobrácky mi půjčil svou tužku, protože už tam nebyl nikdo jiný, kdo by mi ji půjčil. Vyplnil jsem tedy další formulář, který měl velmi podobné kolonky jako předchozí a přišel jsem konečně na řadu ke klíčovému okýnku.

Černoška za neprůstřelným sklem se mě chtěla začít vyptávat na všechno možné, ale protože jsem na ni byl připraven, strčil jsem jí pod nos zvací dopis, který jsem si předtím od své firmy vyžádal. V něm bylo popsáno přesně to, co se mě chtěla vyptávat (kam jedu, proč, za kým, kdo to platí, pro koho pracuju, kde doma bydlím, kolik mám peněz, mám-li zpáteční letenku, kdo platil let a ještě dalších pár nesmyslů). Tak to mlčky opsala do počítače a jali jsme se snímat mi otisky prstů jako nějakému usvědčenému zločinci: nejdřív 4 prsty na pravé ruce, pak pravý palec, pak totéž i na levé ruce. Nakonec mi vyfotili i oční sítnici. Hmm, a co moje DNA, to nechcete? Můžete si vzít ty vzorky, co jsem vám nechal v letadle...

Paní mě už jen upozornila, že při odletu musím u aerolinek odevzdat ten kousek papíru, co mi teď dává z některého z těch formulářů do pasu, což jsem jí řekl, že už znám, že mě minule kvůli tomu málem zastřelili, propustila mě a já šel dlouhou chodbou na kontrolu - už ani nevím čeho. Myslím, že kufr šel zase na rentgen a já zas sundával opasek, už si to ani nepamatuju, bylo to celé skutečně vyčerpávající. Navíc jsem v tu chvíli končil už asi 28. hodinu bez jídla, takže jsem toho měl fakt dost. Konečně jsem se o půlnoci evropského času vymotal z podzemí a vyšel do garáží, kde na mě celou dobu (přes hodinu a půl) trpělivě čekal Ron, který mě do USA vlastně pozval. Měl jsem skutečnou radost, že tam ještě stojí, ale když jsme se přivítali a on mi řekl, že mě zve na večeři, byl jsem na vážkách. Nakonec jsem mu řekl, že toho dneska asi moc nesním, a šli jsme hledat auto.

Okolo letiště v Charlotte, které je opravdu velké a pořád se zvětšuje, stojí několik parkovišť. No a protože je to k nim daleko, tak tam jezdí malý autobusek, který rozváží lidi k těm parkovištím. Seděla v něm nějaká skřehotavá paní a naprosto nesrozumitelně něco říkala. Chvíli jsme kroužili kolem letiště, načež jsme skončili u špatného parkoviště ("Daily", místo "Daily North"). Tak jsme počkali a ta dobrá duše nás pak mimo svou obvyklou trasu zavezla i na to správné. Před nastoupením do auta jsem se trochu nadýchal čerstvého, horkého a velmi vlhkého vzduchu a vyjeli jsme. Po 20 minutách pohodové jízdy jsme přifrčeli do nějaké krásné restaurace, kde lidé posedávali venku pod deštníky a zobali pizzu (později jsem se dověděl, že tahle restaurace je schválně postavena v evropském duchu, že není americké sedět venku na terase). My jsme šli dovnitř, seznámil jsem se tam s Ronovou manželkou a taky s kolegou Divym, se kterým si už pět let vyměňuju maily a ještě jsme se neviděli. Je to šikovný mladý Ind, usměvavý, klidný až nesmělý.

U jídla, které jsem si neuměl pořádně objednat, protože neznám názvy surovin a oni zas neznali klasickou čtyřsýrovou pizzu, se mě jali vyptávat na obvyklé společenské věci, které jsem zřejmě velmi šikovně zodpovídal, protože se i celkem nasmáli. Jen když přišla řeč na typická jídla v Česku jsem se zas odmlčel. Kruci, já se snad budu muset těch pár desítek slov naučit, abych nebyl u stolu vždycky tak mimo! Nakonec jsme dojedli tak půlku toho, co jsme si objednali, zbytek si dali do krabic (je to tu naprosto běžné, že zaplacené jídlo se nevyhodí, ale odnese se domů) a rozešli se. Ron mě bral autem na hotel, jeho žena nás doprovázela ve svém autě, protože mi prý koupila nějakou zeleninu a další jídlo, abych když se v noci probudím hlady, měl co zakousnout :-)

Přijeli jsme do opravdu krásného hotelu "Extended Stay Deluxe" a mi se konečně udělalo trochu líp. Na recepci jsem se domluvil s moc milou paní a šli jsme do pokoje (fotky za chvilku). Nechali mi tu pár  tašek jídla, nějaké ovoce, jogurty a balenou vodu a rozloučili jsme se. Bylo 9 hodin večer místního času, moje tělo mělo 3 hodiny ráno a já měl začít synchronizovat své biologické hodiny, aby mě Jet Lag trápil co nejkratší dobu. Proto jsem se místo spaní vrhl na konfiguraci WiFi připojení ve svém telefonu, abych byl zase online a mohl dát vědět rodině, jak jsem dopadl.

Z recepce jsem měl sice heslo pro Internet, ale po připojení do místní WiFi sítě nazvané "goesh" se nic nedělo a nic nefungovalo. Byl jsem ale v dobrém rozmaru, tak jsem zašel na recepci, pohovořil s recepční, ta mi dala telefon na firmu, co té jejich wifi síti dělá technickou podporu a já jim zavolal z pokojového telefonu. Narazil jsem tam na nějakého člověka, se kterým jsem si hned padl do noty. Původně jsem měl trochu obavu z nějakého černocha nebo indiána, ale podle výslovnosti to musel být nějaký kluk z Česka nebo nejdál z Polska. Když jsem mu řekl, že mi ten jejich Internet v Androidu nejede, tak jen nešťastně řekl "no jo, když ono to nebylo navrženo pro mobilní telefony!". Tento tón odpovědi je tak typicky středoevropský, že mě to nesmírně pobavilo. Uklidnil jsem ho, že mám IP adresu, ale že nejede DNS, tak to pochopil, že se se mnou může bavit na rovinu, tak mi řekl, ať skočím na http://4.2.2.1/, no a když ještě něco pošteloval na své straně, tak se to skutečně rozjelo. Byl jsem konečně online a Amerika mi ležela u nohou!

Šel jsem spát až v 11 večer místního času, jak se to má správně dělat - první den jít spát co nejpozději, tak se prý Jet Lag zkrátí na minimum. Usnul jsem brzy, a probudil se v přesně v 6:20, jako každý den... Bohužel, v 6:20 středoevropského času! Takže jsem spal jen hodinu a půl :-( Nevěřil bych, že mám biologické hodiny tak přesně seřízené, že tohle dokáží. Teď už to vím. Když to teď píšu, tak jsem tu už pátý den a pořád ještě mě Jet Lag trápí... Ale neva, Ronova žena mi říkala, že se někde dočetli, že inteligentnější lidé trpí Jet Lagem déle - takže jsem asi super inteligentní :-)

Pokračujme prohlídkou hotelového pokoje.

Přesedání na letišti ve Frankfurtu

(předchozí část)

Letiště ve Frankfurtu je opravdu velké. Dokonce i zcestovalí Američané zvyklí na airporty velikosti menšího městečka mi to potvrdili. Neměl jsem s sebou sice jeho mapu, jak mi kolega Kamil kladl celý týden před odletem na srdce, ale byl jsem trošku obeznámen s tím, co mě čeká, takže mě nepřekvapilo, když nás vyhnali z letadla na ranvej a nasměrovali nás do přistaveného autobusu. Ten nás pak divokou jízdou pod křídly startujících letadel odvezl k hale samotného letiště.

Vešli jsme dovnitř a pravděpodobně jsme už byli v nějaké té speciální prověřené sekci, protože nejlevnější pití tu stálo 4 Eura. Našel jsem si zkušeně velkou tabuli/displej ukazující odlety letadel a chvíli jsem ji studoval. Když jsem si všiml, že všechny lety jsou pouze z brány A a můj tam není, dovtípil jsem se, že je potřeba najít jinou tabuli, která bude ukazovat buďto všechny odlety, nebo aspoň ten můj, který zjevně letí odjinud než z Gate A. Letiště je asi tak velké, že potřebuje speciální informační tabuli pro každou odletovou bránu zvlášť... Vydal jsem se tedy náhodným směrem dlouhou a širokou chodbou a po kilometru jsem narazil na nějaký informační stánek. Ukázal jsem paní svůj cár papíru s emailem a ona mi hbitě v nějakém počítači vyhledala, že letím z C8. Abych se tam dostal, tak prý můžu jít po schodech nahoru do jiného patra, ve kterém jezdí nějaký vláček, který mě někam odveze, ale že ona sama by raději doporučila jít pěšky tímto směrem (ukázala směr, ze kterého jsem přišel) a že tam prý nakonec dojdu taky. Měl jsem skoro půldruhé hodiny hodiny čas, tak jsem se vydal pěšky.

Po dlouhé procházce kolem stovek obchodů napěchovaných zlatem a značkovými hadry, které jsou sice možná prodávané za ceny bez cla, ale za to nesmyslně předraženě, jsem došel postupně se zužující chodbou až k C1-22. Pokračoval jsem bez ostychu dál, chodba se pořád zužovala, až jsem nakonec narazil na její konec, kde číhali dva lidé u stolečků. Už mě ani nepřekvapilo, že to jsou zase černoši a po předložení pasu a mého cáru papíru jsem se s jedním z nich dal do řeči (= mě začali vyslýchat). Ta černošská německá angličtina je o několik řádů hůře srozumitelná než standardní Oxfordská, ale fráze byly docela jednoduché a sestávaly se z opakování těchto otázek:

  • kdo vám balil zavazadlo
  • měl jste ho celou dobu pod dozorem
  • nedal vám nikdo cizí nic do ruky nebo do kufru
  • co u sebe máte za elektroniku
  • komu ta elektronika patří
  • máte u sebe nože, nůžky nebo jiné ostré předměty
  • máte u sebe něco, co vypadá jako zbraně
Poněkud mě rozladilo, když jsem se pokusil odpovědět víc než jen "Ano/Ne" - ten robot začal výslech znovu od začátku! Pochopil jsem, že možná nerozumí anglicky ani on, tak jsem zůstal u osvědčených jednoslovných odpovědí a po pár minutách proklepávání toho konečně nechal a pustil mě dál. Chvíli jsem dumal, jak přes něj procházejí lidé s menší jazykovou výbavou, a chodba mě mezitím dovedla do další sekce. Našel jsem tu automat na pití, rozměnil jsem si Eura a koupil si půl litru vody. K tomu jsem zkusil požvýkat ten kus zatočeného rohlíku, co nám dali v letadle z Vídně, ale byl tak hnusný, že jsem ho vyhodil do koše. Zůstanu holt ještě chvíli na lačno... Zapil jsem další prášek na nervy, přihodil k němu i jeden Kinedryl (to abych nad oceánem 9 hodil nečučel do prázdna, ale usnul) a vyhodil prázdnou láhev, protože se právě blížila další úroveň kontroly.

Ukázal jsem pas černošce u vstupu do prázdného bludiště, prošel jím a narazil na zasklené kukaně, ve kterých čekaly další ženy. Protože mě viděly, jak jsem ukazoval pas před 10 sekundami, zeptal jsem se nechápavě, jestli ho chtějí jako zase vidět. Celkem se naježily a ostraha zpozorněla, tak jsem jim ho zase vytáhl, prošel okolo nich a vešel do další haly. Tady se už začaly konečně dělit chodby tak, že jsem si našel tu svou vedoucí do C8-C9 a pokračoval tam. Letiště bylo zatím docela liduprázdné, ale za nejbližším rohem jsem sešel do nějaké menší haly, která už byla nacpaná. Opět fronta lidí čekajících na rentgenovou kontrolu. Vystál jsem ji, zkušeně vyndal všechno z kapes, čepici, mikinu, opasek a prošel bezpečnostním rámem jako nůž máslem. Pohoda...

Než jsem si ale stačil pobrat věci zpět, čekali tam 4 černoši, dvě ženy a dva muži (už jsem si byl celkem jistý, že kdo chce pracovat na letišti, musí mít správnou barvu kůže). Bavili se mezi sebou a pobaveně si mě přitom prohlíželi. Zřejmě si mezi sebou vybírali, kdo si mě vezme na paškál. Nakonec si mě vzal starší pán (teď mě napadá, že to možná byl spíš Turek než poctivý africký černoch) a začal mě zkušeně osahávat. V tu chvíli jsem si říkal, že jsem se měl raději dostat do rukou té kypré černošky. Příruční detektor kovů byl tak citlivý, že našel i zbývající 1 prášek Kinedrylu v kapsičce na kondomy u riflí. Projížděl mi detektorem i podrážky bot a nakonec mi rukou kontroloval lem trenýrek zepředu i zezadu. To už mi přišlo fakt dost husté... Později jsem se dověděl, že nějaký idiot pronesl nedávno bombu na palubu v trenkách, tak tohle je asi odpověď.

Po úspěšném absolvování kontroly jsem se dostal k přepážce na odbavení, kde jsem doufal, že mi paní na základě toho cáru papíru vydá nějakou tvrdší letenku. Vzala si pas, chvíli ťukala do počítače moje údaje z emailu, pak vytáhla ze šuplíku moji letenku (bylo na ní moje jméno a sedadlo 29C), roztrhala ji na kousky a řekla "promiňte pane, ale letadlo je totálně narvané a nemám pro vás místo"!

To mě docela pobavilo, protože jsem byl právě uprostřed cesty mezi Zlínem a Charlotte a zůstat trčet ve Frankfurtu se mi rozhodně nechtělo. Tak jsem se zeptal, co jako bude, a paní řekla "v pohodě, já vám nějaké místo vyrobím". Nedalo mi to a otázal jsem se, jestli jako někoho z letadla vykopne, abych mohl letět já, tak se zasmála a dál klovala do počítače. Po několika dlouhých minutách opravdu vyčarovala novou letenku, dostal jsem sedadlo 11C a mohl jsem pokračovat dál. Měl jsem navzdory hladu docela dobrou náladu, tak jsem se jí zeptal, jestli je to sedadlo 11C opravdu moje. Nerozuměla mi, jak to myslím, tak jsem to upřesnil: "budu na něm sedět sám, nebo ho budu po cestě s někým sdílet?" (bohužel jsem neuměl anglicky říct, jestli mi bude někdo sedět na klíně). Zasmála se, a řekla, že je jen moje. Good!

Udělal jsem tedy asi 2 kroky a jiní černoši chtěli opět vidět pas. Ukázal jsem jim ho, pustili mě dál, dva kroky a další kontrola, zas pas. Ukázal jsem pas, další tři kroky a další paní chtěla vidět letenku a pas! V tu chvíli mě napadlo, že se nezbláznili - že jen asi mají nařízení z USA, že pasažér musí projít sítem nejméně 5 kontrol na pas, akorát tu ve Frankfurtu neměli dost místa, tak ty kontroly umístili od sebe po jednom metru. Nevadí... Prošel jsem vším a dostal se do malé místnosti, kde posedávalo 200 lidí a další desítky postávaly - všichni natěšení na let do USA. Našel jsem si volné místečko a sedl si, přestože budu sedět dalších 10 hodin 11 kilometrů nad zemí.

Po chvíli sezení se ozvala z reproduktorů nějaká divné slova, asi sháněli nějakého pasažéra. Zaslechl jsem dokonce jeho jméno - "Pítr Štajklik". Chtěl jsem to vyignorovat, ale pak mě napadlo, že když se nikdo z těch 300 lidí nezvedne, že možná, možná, při troše dobré fantazie, by mohlo jít i o moje jméno! Tak jsem po chvíli váhavě vstal a přiloudal se zpět k poslední kontrole pasu. A skutečně, paní mě poznala a zvědavě mi zkontrolovala letenku. Nakonec si moc oddechla a volala na jinou paní, že jako jo, že mám kde v letadle sedět. Takže snad nebudu celou cestu stát...

Konečně po skoro hodině čekání nás vpustili do letadla. Tentokrát žádné kontrolní vážení příručních zavazadel - US Airways jsou asi mnohem víc v pohodě než Austria Airlines. Byl jsem už strašně unavený, Kinedryl začal zabírat. Když jsme startovali, už jsem v podstatě klimbal. Stejně se mi ale ozval naštvaný a vyhladovělý žaludek a já jsem usoudil, že si oběd nezaslouží, pokud ho hned nechci vidět zpátky venku. Takže dvě deci vody, další prášek na léčení následků stresu a hurá na to, devět a půl hodiny 11 kilometrů nad zemí. To si zas nebudu moct ani otevřít okýnko pro čerstvý vzduch, ani na chvíli vystoupit a projít se nohama po pevné zemi...

Let je strašně úmorná záležitost. Nemohl jsem si číst, bylo mi mizerně, a tak jsem jen čekal a klimbal, čas pomalu ubíhal... Na displeji umístěném v sedadle před sebou jsem mohl sledovat svět a na něm naše letadlo, jak se strašně pomalu plouží nad malou louží. Taky šlo poslouchat písničky a pouštět si filmy (za malý poplatek), ale neměl jsem na to nejmenší náladu. Klučina šikmo přede mnou sledoval nějakou další inkarnaci Planety opic, jiný nějakou kovbojku - zkrátka jsem ze svého místa měl výhled tak na 5 různých filmů zároveň, skoro jako v nějakém multiplexu... Později jsem v opěrce svého sedadla našel USB konektor, hurá, to jsem si mohl připojit svůj mobil a po cestě si hrát s GPS a jakoukoliv hrou, které tam mám. Bohužel jsem se na to necítil, a tak jsem si jen žádal o další a další vodu, zapíjel co 4 hodiny prášky a čekal, kdy to konečně skončí.

Krátce po 22. hodině, po 18 hodinách cestování, jsme šli na přistání. Bylo mi tak blbě, že jsem měl pocit, že to nedopadne dobře. Zároveň jsem ale vůbec nic celý den nejedl, tak jsem si říkal, že to přece jen ustojím, že žaludek jen tak straší. Byl to souboj s časem a hlavně výškou, letadlo klesalo a s každým dalším propadnutím o desítky či stovky metrů níž mi žaludek poskočil o příslušný kus směrem výš. Kdo vydrží? Přistane dřív letadlo na ranvej nebo obsah žaludku mi do klína? Už jsme klesli pod mraky, už jsem viděl město, klesali jsme a zbývalo už doslova jen pár minut k dosednutí na pevnou plochu ranveje v Charlottě... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

Na letišti ve Vídni

(předchozí část)

Na letišti ve Vídni se všechno změnilo. Místo pořádné letenky jsem si z domu vezl jen cár papíru s vytištěným emailem z nějakého automatizovaného systému na objednávání letenek na webu, takže jsem byl docela zvědavý, kam mě s tím pošlou. Na velké svítící tabuli s odlety jsem si našel podle času letu jeho číslo, jméno aerolinek a s tím i číslo přepážek, které mě odbaví. Prý 54-88. Tak jsem zašel k přepážce číslo 54, kde nikdo nebyl, a řekl jsem paní "Hello", abych ji přepnul z rakouského módu do anglického. Zeptala se mě, jestli potřebuju něco speciálního, a když jsem odvětil, že ne, že chci jen odletět, poslala mě až k přepážkám 70-88, které řeší běžné turistické odlety, zatímco ona je tam prý jen na něco speciálního.

O půl haly dál jsem našel správné přepážky, před kterými se vlnil dlouhatánský had čekajících lidí. Před vstupem do bludiště postaveného z tyček a provázků (aby lidé stáli v úzké řadě a nepředbíhali se) stály dvě paní a hlídaly. Zkusil jsem přes ně projít tím, že jsem jim prezentoval onen cár papíru s emailem, ale něco mi začaly německy štěbetat. Už zase mě zarazilo, že černoška pracuje ve Vídni a mluví německy. Holt jsem z malého města. Když jsem ji přepnul do anglického módu a nechal ji zopakovat štěbetání, dovtípil jsem se, že chce, abych nejdřív získal nějaký skutečný doklad k odletu, na což tam slouží velmi dlouhá řada nějakých počítačových kiosků. Před některými z nich stáli lidé a škrábali se na hlavě, většina strojů ale byla volná. Využil jsem toho a před jeden z nich si stoupl - a vydržel minutu sledovat točící se kolečko s nápisem "please wait". Pak už jsem pochopil, počkal jsem, až se uvolní jiný stroj, a pak ještě další, a nakonec jsem skutečně našel jeden funkční kiosek. Zbýval poslední problém - stroj na mě mluvil německy. Přivolaná posila mi pomohla přepnout rozhraní do anglického jazyka a pak už bylo docela jednoduché opsat do systému pomocí dotykové klávesnice své jméno, příjmení a podivný kód z toho emailu. Stroj spokojeně zavrčel a vytiskl mi nějaký lístek na tvrdý kartonový papír, který už vypadal jako skutečná vstupenka do letadla.

Znovu jsem přistoupil k dvěma černoškám hlídajícím vstup do bludiště čekání na odbavení. Všiml jsem si, že celý ten had je tam kvůli tomu, že lidé mají ssebou velká těžká zavazadla, která potřebují vložit do útrob letiště tak, aby po automatických pásech odjely až někam na ranvej, kde je teoreticky naloží do zavazadlového prostoru správného letadla. Protože jsem už zkušený a protřelý cestovatel, vím, jak často se stane, že kufr sice nastoupí do letadla, ale ne do toho, ve kterém cestuje jeho pán, takže potom na konci cesty třeba v USA pán stojí osiřelý bez ničeho, zatímco jeho kufr si vyvaluje šunky někde v Egyptě.

Abych se této prekérní situace vyvaroval, udělal jsem všechno možné a nemožné proto, abych měl jen jedno maličké zavazadlo o maximálních rozměrech 55x36x23 cm, které jako jediné vpustí aerolinky dovnitř letadla spolu s cestujícím. Dokonce jsem si koupil úplně nový krásný značkový kufr přesně o těchto rozměrech, abych v žádném případě neměl problém s přísnou obsluhou, která přeměří rozměry a bude něco namítat o někde překročeném milimetru. Proto jsem byl klidný a sebejistě až hrdě jsem černošce řekl, že TOHLE co vidí je pouze příruční zavazadlo a jestli díky tomu můžu vynechat čekání v té dlouhé frontě. Ona, jak tak stála za vysokým pultíkem, natáhla ruku a zkusila ten můj kufřík zvednout - a nepovedlo se jí to! Posměšně mi řekla, že je příliš těžký, určitě prý minimálně 12 kg a že půjde pěkně do zavazadlového prostoru, protože do letadla smí maximálně 8 kg zavazadla. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal! S tímhle jsem úplně zapomněl počítat...

Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a zvažoval jsem, jestli nechám můj krásný nový malý kufr se všemi mými věcmi napospas systému. Představoval jsem si, jaké to bude první týden v Americe bez oblečení, knížek a dalších věcí. Ostatně, jak to může dopadnout bylo pěkně vidět ve filmu Fotr je lotr. Nakonec jsem to riskl, prošel přes ženštiny, vystál hada, dostal se k přepážce a hodnou paní poprosil, jestli by mi kufr nezvážila, že bych ho jako rád měl s sebou v letadle. Řekla, že váží 9 kg, což mě naplnilo nadějí. Zkusmo jsem vyndal sandály a paní řekla "OK, už má 8 kg". Tak jsem celý šťastný vrazil sandály Pepovi do ruky a s propustkou se vydal dovnitř útrob letiště, kam už normální smrtelníci bez lístku nemohou.

Ještě než jsem tam vešel, měl jsem už docela žízeň. Nebral jsem si z domu žádné pití, protože jsem myslel na to, že každá tekutina je vlastně plastická trhavina a proto mě s ní neodbaví. Na letišti jsem ještě před tím, než jsem vstoupil do chráněného prostoru, viděl půllitry koly za 1,70 Eura, tak jsem si říkal, jestli si už koupit nebo až pak. Takže správná odpověď byla, že jsem si měl pití koupit tam, protože sotva jsem vešel do další sekce, cena stejného pití vyskočila na 2,50 Eura. Bohužel nebyl čas nad tím dumat, do odletu zbývala sotva hodina, tak jsem postupoval hbitě dál až k rentgenové kontrole. Musel jsem si sundat bundu, mikinu i kšiltovku (to asi kdybych měl "pod čepicí"), všechno z kapes ven (i pas, asi je v něm tajný kovový plíšek, přes který nás Velký Bratr sleduje), dokonce i opasek z kalhot kvůli kovové sponě musel dolů. Prošel jsem hladce, protože jsem v kufru ani u sebe neměl vlastně vůbec nic podezřelého, ani elektroniku (kromě mobilu), ani žádné tekutiny (drogerii jsem se rozhodl koupit si až v USA, abych nikoho po cestě nedráždil a nemusel vymačkávat zubní pastu z tuby jako kolega v Londýně).

Následovala poslední fáze před odletem. Nahnali nás do malé prosklené místnosti, nebylo si ani kde sednout, a my čekali na letadlo. Žízeň jsem už měl jako po týdnu v poušti, tak jsem vyrazil k automatu na Coca Colu. Bohužel akceptoval pouze 5 a 10 Euro, zatímco já měl jen 20. Pokusil jsem si u pár lidí rozměnit, ale nedařilo se mi, tak jsem na to hodil bobek a čekal, že se napiju až v letadle. Když konečně po hodině bylo letadlo připraveno, nachystali si na mě poslední zkoušku - odněkud vytáhli digitální váhu a začali všem kontrolovat zavazadla s přesností na dekagramy. Byl jsem docela napjatý, ale nakonec mě s hmotností 8,48 kg nechali projít až do letadla...

Po nezbytném šachování v úzkém prostoru a pak dlouhém čekání na volnou ranvej jsme nakonec s půlhodinovým zpožděním odstartovali. Nečekal jsem celou tu dobu, až budou chodit letušky se svačinkou, ale hned jsem si vyžádal u sympatického stevarda "glass of water". Nalil mi do kelímku 2 deci chladné vody, kterou jsem zapil prášek, co jsem večer před odletem koupil na čerstvě diagnostikovanou nemoc nervů následkem stresu. Další mám brát za 4 hodiny, tak snad to budu stíhat. Po hladkém vzlétnutí se připomněl žaludek a hlásil, že kinetóza ho ještě nepustila, takže z roznášené svačinky nebylo nic, akorát jsem si dal další dvě deci vody. No a po hodince a něco klidného letu jsme už šli na přistání ve Frankfurtu. Pocit propadání letadla je stejně příjemný jako třeba nenadálé zhoupnutí jedoucího auta, takže jsem měl co dělat, abych to udýchal a neděsil ostatní spolucestující dávivými zvuky. Kruci, tohle se mi přece dřív v letadlech nestávalo... co je? Nakonec jsem prázdný a rozdivočelý žaludek udržel zdárně na místě a vysedli jsme z letadla na letišti ve Frankfurtu. (klikni pro pokračování napínavého příběhu)