Na letišti ve Vídni

(předchozí část)

Na letišti ve Vídni se všechno změnilo. Místo pořádné letenky jsem si z domu vezl jen cár papíru s vytištěným emailem z nějakého automatizovaného systému na objednávání letenek na webu, takže jsem byl docela zvědavý, kam mě s tím pošlou. Na velké svítící tabuli s odlety jsem si našel podle času letu jeho číslo, jméno aerolinek a s tím i číslo přepážek, které mě odbaví. Prý 54-88. Tak jsem zašel k přepážce číslo 54, kde nikdo nebyl, a řekl jsem paní "Hello", abych ji přepnul z rakouského módu do anglického. Zeptala se mě, jestli potřebuju něco speciálního, a když jsem odvětil, že ne, že chci jen odletět, poslala mě až k přepážkám 70-88, které řeší běžné turistické odlety, zatímco ona je tam prý jen na něco speciálního.

O půl haly dál jsem našel správné přepážky, před kterými se vlnil dlouhatánský had čekajících lidí. Před vstupem do bludiště postaveného z tyček a provázků (aby lidé stáli v úzké řadě a nepředbíhali se) stály dvě paní a hlídaly. Zkusil jsem přes ně projít tím, že jsem jim prezentoval onen cár papíru s emailem, ale něco mi začaly německy štěbetat. Už zase mě zarazilo, že černoška pracuje ve Vídni a mluví německy. Holt jsem z malého města. Když jsem ji přepnul do anglického módu a nechal ji zopakovat štěbetání, dovtípil jsem se, že chce, abych nejdřív získal nějaký skutečný doklad k odletu, na což tam slouží velmi dlouhá řada nějakých počítačových kiosků. Před některými z nich stáli lidé a škrábali se na hlavě, většina strojů ale byla volná. Využil jsem toho a před jeden z nich si stoupl - a vydržel minutu sledovat točící se kolečko s nápisem "please wait". Pak už jsem pochopil, počkal jsem, až se uvolní jiný stroj, a pak ještě další, a nakonec jsem skutečně našel jeden funkční kiosek. Zbýval poslední problém - stroj na mě mluvil německy. Přivolaná posila mi pomohla přepnout rozhraní do anglického jazyka a pak už bylo docela jednoduché opsat do systému pomocí dotykové klávesnice své jméno, příjmení a podivný kód z toho emailu. Stroj spokojeně zavrčel a vytiskl mi nějaký lístek na tvrdý kartonový papír, který už vypadal jako skutečná vstupenka do letadla.

Znovu jsem přistoupil k dvěma černoškám hlídajícím vstup do bludiště čekání na odbavení. Všiml jsem si, že celý ten had je tam kvůli tomu, že lidé mají ssebou velká těžká zavazadla, která potřebují vložit do útrob letiště tak, aby po automatických pásech odjely až někam na ranvej, kde je teoreticky naloží do zavazadlového prostoru správného letadla. Protože jsem už zkušený a protřelý cestovatel, vím, jak často se stane, že kufr sice nastoupí do letadla, ale ne do toho, ve kterém cestuje jeho pán, takže potom na konci cesty třeba v USA pán stojí osiřelý bez ničeho, zatímco jeho kufr si vyvaluje šunky někde v Egyptě.

Abych se této prekérní situace vyvaroval, udělal jsem všechno možné a nemožné proto, abych měl jen jedno maličké zavazadlo o maximálních rozměrech 55x36x23 cm, které jako jediné vpustí aerolinky dovnitř letadla spolu s cestujícím. Dokonce jsem si koupil úplně nový krásný značkový kufr přesně o těchto rozměrech, abych v žádném případě neměl problém s přísnou obsluhou, která přeměří rozměry a bude něco namítat o někde překročeném milimetru. Proto jsem byl klidný a sebejistě až hrdě jsem černošce řekl, že TOHLE co vidí je pouze příruční zavazadlo a jestli díky tomu můžu vynechat čekání v té dlouhé frontě. Ona, jak tak stála za vysokým pultíkem, natáhla ruku a zkusila ten můj kufřík zvednout - a nepovedlo se jí to! Posměšně mi řekla, že je příliš těžký, určitě prý minimálně 12 kg a že půjde pěkně do zavazadlového prostoru, protože do letadla smí maximálně 8 kg zavazadla. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal! S tímhle jsem úplně zapomněl počítat...

Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a zvažoval jsem, jestli nechám můj krásný nový malý kufr se všemi mými věcmi napospas systému. Představoval jsem si, jaké to bude první týden v Americe bez oblečení, knížek a dalších věcí. Ostatně, jak to může dopadnout bylo pěkně vidět ve filmu Fotr je lotr. Nakonec jsem to riskl, prošel přes ženštiny, vystál hada, dostal se k přepážce a hodnou paní poprosil, jestli by mi kufr nezvážila, že bych ho jako rád měl s sebou v letadle. Řekla, že váží 9 kg, což mě naplnilo nadějí. Zkusmo jsem vyndal sandály a paní řekla "OK, už má 8 kg". Tak jsem celý šťastný vrazil sandály Pepovi do ruky a s propustkou se vydal dovnitř útrob letiště, kam už normální smrtelníci bez lístku nemohou.

Ještě než jsem tam vešel, měl jsem už docela žízeň. Nebral jsem si z domu žádné pití, protože jsem myslel na to, že každá tekutina je vlastně plastická trhavina a proto mě s ní neodbaví. Na letišti jsem ještě před tím, než jsem vstoupil do chráněného prostoru, viděl půllitry koly za 1,70 Eura, tak jsem si říkal, jestli si už koupit nebo až pak. Takže správná odpověď byla, že jsem si měl pití koupit tam, protože sotva jsem vešel do další sekce, cena stejného pití vyskočila na 2,50 Eura. Bohužel nebyl čas nad tím dumat, do odletu zbývala sotva hodina, tak jsem postupoval hbitě dál až k rentgenové kontrole. Musel jsem si sundat bundu, mikinu i kšiltovku (to asi kdybych měl "pod čepicí"), všechno z kapes ven (i pas, asi je v něm tajný kovový plíšek, přes který nás Velký Bratr sleduje), dokonce i opasek z kalhot kvůli kovové sponě musel dolů. Prošel jsem hladce, protože jsem v kufru ani u sebe neměl vlastně vůbec nic podezřelého, ani elektroniku (kromě mobilu), ani žádné tekutiny (drogerii jsem se rozhodl koupit si až v USA, abych nikoho po cestě nedráždil a nemusel vymačkávat zubní pastu z tuby jako kolega v Londýně).

Následovala poslední fáze před odletem. Nahnali nás do malé prosklené místnosti, nebylo si ani kde sednout, a my čekali na letadlo. Žízeň jsem už měl jako po týdnu v poušti, tak jsem vyrazil k automatu na Coca Colu. Bohužel akceptoval pouze 5 a 10 Euro, zatímco já měl jen 20. Pokusil jsem si u pár lidí rozměnit, ale nedařilo se mi, tak jsem na to hodil bobek a čekal, že se napiju až v letadle. Když konečně po hodině bylo letadlo připraveno, nachystali si na mě poslední zkoušku - odněkud vytáhli digitální váhu a začali všem kontrolovat zavazadla s přesností na dekagramy. Byl jsem docela napjatý, ale nakonec mě s hmotností 8,48 kg nechali projít až do letadla...

Po nezbytném šachování v úzkém prostoru a pak dlouhém čekání na volnou ranvej jsme nakonec s půlhodinovým zpožděním odstartovali. Nečekal jsem celou tu dobu, až budou chodit letušky se svačinkou, ale hned jsem si vyžádal u sympatického stevarda "glass of water". Nalil mi do kelímku 2 deci chladné vody, kterou jsem zapil prášek, co jsem večer před odletem koupil na čerstvě diagnostikovanou nemoc nervů následkem stresu. Další mám brát za 4 hodiny, tak snad to budu stíhat. Po hladkém vzlétnutí se připomněl žaludek a hlásil, že kinetóza ho ještě nepustila, takže z roznášené svačinky nebylo nic, akorát jsem si dal další dvě deci vody. No a po hodince a něco klidného letu jsme už šli na přistání ve Frankfurtu. Pocit propadání letadla je stejně příjemný jako třeba nenadálé zhoupnutí jedoucího auta, takže jsem měl co dělat, abych to udýchal a neděsil ostatní spolucestující dávivými zvuky. Kruci, tohle se mi přece dřív v letadlech nestávalo... co je? Nakonec jsem prázdný a rozdivočelý žaludek udržel zdárně na místě a vysedli jsme z letadla na letišti ve Frankfurtu. (klikni pro pokračování napínavého příběhu)