středa 5. září 2018

Nový malý úsporný úžasný DC-DC step-down měnič

Našel jsem nový snižovač stejnosměrného napětí na AliExpressu a natočil jsem o něm (a vůbec o všech snižovačích napětí) video:


Modul zblízka vypadá takto:
K dostání třeba tady: DC DC Step Down Buck Converter Adjustable 4.5V-24V to 5V 3A 97.5% Power Supply Mini Module 1.8V 2.5V 3.3V 5V 9V 12v For Car

Koupit se dá i v Česku: Mikro nastavitelný zdroj snižující napětí 0,8-17V vysoká účinnost

Už kdysi jsem tu psal o měničích - v roce 2013 Přenosné napájení pro Arduino (DC step-down) a v roce 2014 Velký test DC step-down konvertorů, tak toto video je vlastně takové malé pokračování.

EDIT hned další den ráno:

Doplňuji užitečné informace z komentářů pod mým Google+ příspěvkem. Za prvé, na modulu je nejspíš použit starší čip (či jeho mladá čínská kopie) TPS54332 od Texas Instruments (jeho obdobou by měl být MP2315 od Monolithic Power).

Dále, převládající názor v komentářích je, že se nejedná o chybu chirurga při navrhování plošného spoje, ale že to byl krutý záměr, a že měděnou cestičku je potřeba přeříznout, pokud člověk nechce používat trimr. Pokusil jsem se o to skalpelem, a vyfotil modul před a po operaci:



Jak se praví ve známé písni "už to funguje, konev šetří vodou", takže kdo máte skalpel a chuť něco nebo někoho přeříznout, směle do toho :-)


čtvrtek 2. srpna 2018

Ford Focus II - automatické denní svícení

Heslo dne: Arduina už mi nestačí, tak začínám hackovat i auta :-D

Teoretický úvod

U nás platí už nějaký pátek (konkrétně od 1. července 2006) povinnost svítit světly automobilu i ve dne. Výrobci aut na to zareagovali a během pár let doplnili do vozidel kromě potkávacích, obrysových, parkovacích a mlhových světel i světla pro denní svícení - obvykle ve formě elegantního LEDového pásku.

U starších aut speciální světla pro denní svícení nejsou, a tak má řidič jen dvě možnosti:

A) koupí si sadu přídavných světel pro denní svícení a zabuduje si je do auta. O takovém řešení tento článek není, to je totiž příliš jednoduché :-)

B) pro povinné celodenní svícení použije běžná potkávací světla. Ty může zapnout buďto ručně po nastartování, anebo na to použije nějaký automatický systém, který potkávací světla rozsvítí po otočení klíčku do polohy II, případně až po nastartování.

Někdy je tento automatický systém v autě zabudován už od výrobce a stačí ho nějak aktivovat, například přepnutím otočného přepínače světel do speciální polohy. Pokud tam není, je možné ubastlit různě složitý bazmek, který zareaguje na určitou situaci (třeba nastartování) a sám zapne potkávací světla, i když je otočný přepínač světel v poloze 0 (světla vypnuta).

příklad dodělávané chytré krabičky, fotku stránky časopisu jsem našel ve fóru

Ford Focus II

Mám auto Ford Focus vyrobené v březnu 2007, tedy těsně před faceliftem, po kterém Ford do Focusů začal přidávat systém pro denní svícení potkávacími světly. Tudíž jsem si myslel, že mám smůlu, denní svícení v autě není a musel bych ubastlit nějaký ďábelský bazmek, který světla rozsvítí za mě. Proto jsem to celá léta házel za hlavu a víceméně pravidelně zapomínal v autě rozsvítit světla, speciálně když mi do obličeje svítilo Slunce na plné koule, jako je tomu například v tento krásný letní týden.

Už mě to ale dožralo, přecejen příslušníci "Pomáhat a chránit" nevidí zhasnutá světla rádi a protijedoucí řidiči na mě pořád přátelsky blikali, nebo ukazovali různé posunky - třeba jako když chcete ve stínohře ukázat tlamu zvířete, která něco kouše. E?

Proto jsem se začetl do fóra na www.ford-focus.cz a hledal jsem, jak dodělat to rozsvícení potkávacích světel. Našel jsem mnoho a mnoho úžasných informací a řadu různých návodů.  Úplný souhrn a takový rozcestník denního svícení je tady: http://www.ford-focus.cz/forum/viewtopic.php?p=12346.

Ukázalo se, že kromě složitých krabiček s časovači, relé a další automatikou existují i jiné cesty, z nichž ta nejjednodušší je obyčejná dioda vložená na vhodné místo do pojistkové skříně v motoru, která prostě přivede napětí po nastartování (které se tam někde dá najít) do cívky relé pro přední světla. Tím pádem se rozsvítí aspoň ta přední potkávací světla, což by prý zákonu mohlo vyhovět.
Jedna vhodně připojená dioda rozsvítí světla po nastartování. Nevím ale, kde v autě je R6 a R13...

Originální denní svícení

Nejvíc mě ale zaujala jiná věc: ukázalo se, že Ford o povinnosti denního svícení zřejmě tušil už dříve, a tak i Focusy vyrobené před jarem 2007 obsahují téměř kompletní přípravu pro automatické rozsvícení potkávacích světel! Chybí tam jen pár naprostých drobností: jedno relé, tři pojistky a možná doplnit jeden drátek do konektoru.

Celý návod z fóra (autorem je ZaQik) je tady, cituji:

original ford denni sviceni pro FoFo II (Cmax) pred faceliftem:
- pojistka 10A do pozice F71
- pojistka 20A do pozice F48
- pojistka 10A do pozice F45
- rele R15 (patice nahore uprostred kabinove pojistkovky)
- propojit pin 1 a 26 konektoru C96 (velky zeleny na GEMu), neni-li

original ford denni sviceni = rozsviceni celeho auta (jako potkavacky) pri ovladaci svetel v poloze 0 s tim, ze predni svetla maji cca 85% vykon
poloha "0" - potkavaci svetla stale sviti na snizeny vykon pri klicich v poloze II
poloha "AUTO" - potkavaci svetla sviti na snizeny vykon a pokud svetelny senzor vyhodnoti, ze je tma, tak je prepne na 100% (vse pri klicich v poloze II)

Jak vidíte, přišlo mi to velmi jednoduché a elegantní řešení. Proto jsem vyrazil (dle rad dobrodruhů z fóra) na autovrakoviště zakoupit potřebné relé R15. Pro ilustraci fotka na patici úplně jiného relé než R15, ale se stejnými nožičkami, takže člověk věděl, co shánět:



Relé jsem na vrakovišti skutečně sehnal, zaplatil za něj 70 Kč (dle internetu je běžná cena 50 Kč) a uháněl domů. Pak jsem zase uháněl do obchodu, protože jsem doma neměl správné pojistky (takové maličké, asi jen centimetr dlouhé). Všechno je to potřeba zapojit do tzv. GEMu, o kterém nic nevím, ale který vypadá takto:


Našel jsem ho nad nohama spolujezdce, pod takovým jednoduchým krytem - stačilo sundat dvě plastové úchytky, oddělat kryt (snad z papíru, s cenovkou 591 Kč :-O) a pak povolit rukou dva šroubky. Tím se celý ten GEM vyklopí a stane se trochu přístupným.

Vsuvka mimo téma: právě jsem se dočetl, že tato deska řídí celé auto a proto oblíbenou kratochvílí tunerů je sehnat si lepší verzi z jiného auta a nasadit do vlastního - auto pak získá nečekané vlastnosti z nejvyšší příplatkové výbavy.

Do této desky jsem tedy doplnil relé z vrakoviště (na fotce níže ta černá kostička s vodorovným proužkem) a tři zmíněné pojistky - za minutu bylo hotovo.



Pak zbývala poslední "drobnost". Do konektoru C96, který je na fotce výše už vypojený, jsem měl doplnit drátek, který by propojil piny č. 1 s č. 26. Prý ho tam některé auta už mají, asi hlavně ta po faceliftu, ale já jsem takové štěstí neměl:



Když tam piny chybí, těžko je propojit drátkem. Mimochodem, piny jsou na plastovém okraji očíslované 1-15 a pak až 27-41, takže můžete váhat, kde je vlastně pin 26. Na to se mi povedlo najít následující obrázek konektoru C96:

Zbývalo tedy "jen" sehnat piny do tohoto konektoru. Věnoval jsem tomu asi tři dny, objel jsem všechny možné i nemožné servisy včetně specializovaných na autoelektriku, ale nikde jsem nepochodil. Už jsem zvažoval úplně partyzánské akce typu rozšroubovat celou tu GEM desku a zkusit to propojit nějak uvnitř, ale pak mě napadla ještě jedna zoufalá možnost: znovu navštívit vrakoviště a zkusit sehnat celý konektor C96, ideálně s osazenými piny.

Postupně jsem objel dvě vzdálená vrakoviště, než se mi povedlo najít v jednom Focusu daný konektor. Sice taky neměl piny 1 a 26 osazené, ale použil jsem místo nich piny 27 a 16:



Pak už stačilo ustřižené konce spájet, zaizolovat smršťovací trubičkou a zapojit do konektoru:


Po zapojení konektoru C96 zpět do GEMu a zamontování celé parády nad nohy spolujezdce jsem s velkým očekáváním otočil klíčkem do polohy II - a fakt, světla se automaticky rozsvítila. Uff, týdenní mise skončena úspěchem, mám radost a ode dneška už bude moje auto svítit i za plného slunečního svitu :-)

Konec?

Myslíte, že to opravdu bylo tak jednoduché a optimistické? Kdepak! Odpojením konektoru C96 se mi totiž zablokovalo originální autorádio! Teď chce po zapnutí vložit kód, jinak nehraje a ani nic neukazuje (nejvíc naštve nesmyslný čas od nastartování, který nejde přenastavit). Ale jaký kód a kde ho vzít? Takže zpět do fóra a číst a hledat...

OK, takže existují kalkulačky - programy v ruštině pro Windows XP, které po zadání sériového čísla vyplivnou kód pro zadání do autorádia. Super. Takže je potřeba zjistit sériové číslo autorádia. To je na něm napsáno ZEZADU. Takže vymontovat rádio a vytáhnout ho z palubky ven. Na to jsou potřeba čtyři speciální packy. Ty samozřejmě nemám. Co teď? Raději znovu do fóra a hledat hlouběji.

Podařilo se mi najít úžasný návod na zjištění sériového čísla i bez vymontování rádia, cituji (už nevím koho, ale je to ve fóru):

1) zapnout rádio, (většinou výzva k zadání pinu)
2) podržet tlačitko číslo 6 a zmáčknout číslici 1 (právě u 6000CD) případně u jiného typu pokud se vám nic nezobrazí zkusit zmáčknout dvojku - obojí po dobu dvou vteřin
3) zobrazí se vám dlouhé číslo tuším série, rok výroby a typ rádia a posledních 7 znaků (např. M034872 ) je právě chtěné Serial Number 
4) takže bez vyndávání rádia máme SN a pak ho už stačí zadat do "key generator" a vypadne na vás PIN Vašeho rádia :-D
5) pozor na rádiu je pouze šest číslic a může na Vás vypadnout pin třeba 4780 další postup je že na první pozici zmáčkneme 4x číslici 1, na druhé 7x číslici 2, třetí 8x číslici 3, a na čtvrté (nula je buďto na prvním místě, nebo na posledním) 10x číslici 4, a číslicí 5 potvrdíme zadání pin, šipkami se pohybujeme na jednotlivých pozicích(pro případ že se potřebujeme vrátit) No a PAK UŽ NÁM TO HRAJE

Zkusil jsem to a fakt, moje rádio začalo něco ukazovat:


Sériové číslo je až ta nejposlednější změť: V076003. Dobře. Zpět do fóra pro kalkulačku kódu.

Aha, takže kalkulačka funguje pouze pro série začínající "M", zatímco mně začíná sériové číslo rádia "V". Na to kalkulačka neexistuje. D'oh!

Kód tak umí zjistit jen ve Fordu. Tam jsem byl kvůli pinům č.1 a č. 26 v konektoru C96 a jejich odpověď "musíte se objednat, je to potřeba diagnostikovat, ale máme do půlky srpna plno" mě utvrdila v tom, že do značkového servisu už nikdy nepáchnu.

Co teď? Ve fóru se mi podařilo najít parádní databázi sériových čísel a kódů k nim. Soubor se jmenuje FORD Ser.V DATABASE Ver.9.7.7.rar, obsahuje celkem 4437 sériových čísel a moje mezi nimi - co myslíte, je? Správně, není! D'oh2!

Znovu do fóra, opravdová studnice moudrosti. Podařilo se mi tam najít odkaz na podivný web, kde prý za peníze zjistí kód a pošlou jej na mail. Web vypadá fakt úžasně, posuďte sami: http://ukbookshelf.co.uk/



Nicméně tonoucí se stébla chytá, tak jsem tam zaplatil těch 55 Kč přes Paypal a čekal jen pár minut, než mi na mail přistál kód pro mé autorádio. Fungující kód!

Tak a to je už skutečný konec anabáze s oživením originálního denního svícení ve Fordu Focus. Docela mě to povzbudilo k dalším úpravám v autě, tak možná brzy napíšu zas nějaký blog post na toto téma :-)

úterý 24. července 2018

Morče Kubík

Na jaře 2012 jsme Ráďovi dali k narozeninám morče. Pojmenovali jsme ho Kuba, Kubík. Byl moc krásně barevný a mazlivý.

Od jara do podzimu bydlel "na letním bytě" venku, aby byl na čerstvém vzduchu, dostával čerstvou trávu a další zeleninu. Celý den poslouchal ptáčky, v noci si sám spal v boudě, ráno už stával na verandě a čekal na nás. Když měl na něco hlad nebo chuť, přivolal nás svým typickým pískáním. Na zrní, které mu v granulích nechutnalo, za ním chodila myška.

Moc rád jedl seno, ale jen a pouze "z Železných hor". V prodejně věcí pro zvířátka už mě znali, vždycky jsem trval na tom, že chci z Železných hor, že to Kuba pozná a jiné jíst nechce. Mlsoň! :)

Jen v zimě jsme si ho brávali domů, aby nám nezmrzl. To pak bydlel s námi v kuchyni v kleci, spával v převrácené krabici od mlék, kam si vždycky zaběhl schovat se před námi, když dostal nějaký mls - nejraději měl mrkev. Věděl moc dobře, že mrkev bydlí v ledničce a tak vždycky moc kvíkal, jen když slyšel otevření jejích dveří. Za dobroty uměl taky moc pěkně poděkovat, takovým zvláštním zavrkotáním. Naopak pokud ho něco zlobilo, třeba pronikavé cinkavé zvuky, dával nám to vědět cvakáním zubama. Myslím, že jsme mu docela dobře rozuměli.


Jak se brzy ukázalo, rozuměl i on nám. Slyšel na své jméno, na zavolání přišel, věděl taky, co znamená "mrkvička" nebo "celer". Aby na nás nebyl v létě tak závislý, postavil jsem mu venkovní výběh a propojil ho potrubím s jeho verandou. Poprvé se dlouho bál do trubky vejít. Ale nakonec sebral odvahu a s typickým škrabkáním drápků v trubce proběhl až na konec, kde na něj čekala šťavnatá travička. Pak už si to pamatoval a chodil si sem-tam jak se mu zachtělo.


Tak to nějakou dobu šlo, ale nakonec jedno sušší léto už v dosahu trubky nebyla žádná čerstvá tráva a tak nemohl sám chodit na pastvu. Tehdy jsme se odhodlali k revolučnímu kroku a pustili jsme Kubíka na volno z domečku na zahradu. Věřili jsme, že jestli se má u nás dobře, neuteče, ale navečer se sám vrátí do svého příbytku. A Kubík to (na rozdíl od svých předchůdců) skutečně dokázal!


Celý den si hopkal šťastný po zahradě, tam si zobl ostřice, tam si ohryzal nějakou větvičku, tu ukousl list pampelišky, a pak si zaběhl pod boudu, kde měl v létě vždycky chládek, takže mohl odpočívat vleže na bříšku. Byl svobodný a bydlel s námi dobrovolně, snad i rád. Měli jsme z něj obrovkou radost.

Potrubí měl celý den otevřené, takže napít nebo na něco dobrého na zub si chodil na verandu, někdy jen tak ležel na zápraží, v horku většinou vycházel ven až s večerem. S chutí taky lehával na verandě a hlavu měl přitom vraženou v trubce, jako by tam měl průvan nebo nějaký klid, nevím.


Roky ubíhaly, Kubík nemládl. Byl i dvakrát u paní doktorky, dostal nějakou injekci proti parazitům, ale jinak to byl zdravý pašák. Až před rokem se mu naráz zakalily oči takovým mléčným zákalem. Paní doktorka vyřkla obávaný ortel - Kuba přestal vidět. Navrhla zkrátit mu život injekcí, ale my jsme si ho odvezli domů. S obavou jsme čekali na konec zimy - jak si sám na jaře poradí v boudě?


Ukázalo se, že náš Kubík nějakým zázračným způsobem dokázal fungoval i se zakaleným zrakem. Chodil si z boudy na zahradu a zpět, jako by se nechumelilo. Nechápu, jak to dělal, musel vidět jen nějaké stíny nebo možná ani to ne, ale přesto se dokázal orientovat a žít dál. Byl to opravdový bojovník.

Když jsem mu dnes v poledne nesl oběd, našel jsem ho, jak netypicky leží a spí na sluníčku. To přece nemá rád? Pohladil jsem ho a domlouval jsem mu, že má na verandě na misce celer, ať si na něj zajde. Tak vstal a zaběhl do trubky. Odpoledne jsem ho ale uviděl zase ležet venku, tentokrát ve stínu velkého keře. Přišel jsem za ním a uviděl, že už nedýchá...


Dožil se šesti a půl roku. Na morče asi slušný výkon. Poslední dobou to musel mít bez zraku moc těžké, ale nevzdal to a žil, dokud to jen šlo. Byl členem naší rodiny a bude nám chybět. Místo svého posledního odpočinku si pod velkým rozkvetlým keřem vybral sám, tak jsem jeho volbu respektoval. Teď tam leží pod zemí a nad sebou má křížek se jménem a datumy, kdy k nám přišel a kdy od nás odešel.

Chtěl jsem o něm napsat, protože bych nerad zapomněl, jak byl výjimečný. O morčatech se říká, že mají paměť jen 3 týdny. Náš Kubík si pamatoval trubku k výběhu od podzimu do jara. Taky se o nich říká, že nesmějí navlhnout. Náš Kubík si rád chodil v dešti ven, sekal si travičku a voda mu vůbec nevadila. To, že rozuměl, co mu říkám, už jsem psal. Chápal celé věty typu "Kubíku, přinesl jsem ti mrkvičku, je na verandě v misce, vlastně ne, dal jsem ji za misku".

Na podzim, když jsme ho stěhovali do domu, tak jsme s úžasem zjistili, že dokázal natrhat krabici od mlék na malé kousíčky a pečlivě ucpat všechny škvíry ve svém dřevěném domečku, aby mu tam netáhlo. A když jsme mu dali nějaké staré hadry do domečku a v legraci řekli, aby se jimi přikryl, tak jsme pak překvapeně zjistili, že si z nich udělal krásné hnízdečko a navrch se přikryl pečlivě okousanou krabicí od mlék, aby byl jako v nějakém úzkém zatepleném tunelu. Byl to opravdový šikula!

Zahrál si taky v mém zatím nejsledovanějším filmu na Youtube, kdy jsem testoval NoIR kameru k Raspberry Pi a automatické nahrávání po detekci pohybu:


Byl naše tuším druhé nebo třetí morče, ale byl naprosto výjimečný svou samostatností, inteligencí a dlouhověkostí. Budeme na něj s láskou vzpomínat...

sobota 14. července 2018

Elektronická zátěž - seznámení a plán na upgrade

Elektronickou zátěž jsem vždycky potřeboval na testování step-up a step-down měničů, USB nabíječek do auta, jakož i laboratorních zdrojů, ovšem nikdy jsem ji neměl. Nakonec mě napadlo postavit si ji nějak jednoduše zadarmo podomácku - jak to dopadlo píšu tady na Google+.

Po tomto "úspěchu" jsem si spočítal, že nejlevnější bude koupit nějakou hotovou. Jakmile mi dorazila (loni v červnu), hned jsem o ní natočil krátké video:


Ve videu ukazuju tři věci: za prvé, neumím to pořádně ovládat a pořád to na mě pípá. Za druhé, neumím to přepnout do módu měření vybíjení baterie (což ale nepotřebuju). Za třetí - vestavěný ampérmetr měří špatně: ukazuje asi o 10 až 30 % méně, než by měl. To je špatné.

Přemýšlel jsem, že ho nějak zkalibruji, ale než jsem se do něčeho pustil, napadlo mě podívat se, co na to ostatní lidé na internetu. A hle, co všechno jsem našel!

Nejdůležitější pro začátek je schéma, to je tady:
http://www.voltlog.com/pub/dummy-load-sch.pdf
(prý je v něm jedna chybka - PB3 je připojen k +12V přes 20k rezistor).

Potom je skvělé, že všechno řídí procesor, takže by měl jít přeprogramovat, že? Neexistuje k němu už i alternativní firmware, když k mému chorošnému zdroji existuje?

No, minuta hledání a našel jsem hned dva různé:

První je tady: https://github.com/ArduinoHannover/ZPB30A1_Firmware

Druhý je tady: https://github.com/dev26th/electronic_load

Zdá se, že procesor na desce je chráněný proti čtení, takže nelze zálohovat původní firmware. Proto autoři alternativního firmware doporučují koupit nový procesor (a to rovnou lepší, STM8S105K6T6C) a tento původní si uschovat, kdyby to alt. firmware neuspokojilo.

Ještě je moc zajímavý tento článek: https://whatever.sdfa3.org/zpb30a1-electronic-load.html
Krom jiného ukazuje, že procesor i s původním firmware vypisuje na sériovou linku měřené napětí.

Ovšem alternativní firmware slibuje mnohem lepší využití sériové linky, především pro kalibraci a vzdálené nastavování zátěže přes PC. Kalibrací bych seřídil ty displeje, aby proudový ukazoval správně, to je lepší jak se vrtat v analogové části a měnit nějaké rezistory. Na to se moc těším, procesory jsem už na Ali objednal :-) Napíšu, až v přestavbě/upgrade elektronické zátěže někam pokročím.

pondělí 18. června 2018

WiFi Teploměr - novinky od září 2017 do června 2018

Cítil jsem potřebu referovat o pokračujícím vývoji WiFi Teploměrů - jak po hardwarové, tak i softwarové stránce. Rozhodl jsem se pro video, protože jsem chtěl ukázat několik věcí interaktivně.



Níže je popis jednotlivých probíraných bodů a přesný čas ve videu, takže si můžete najít jen to, co vás zajímá.


Novinky v hardware - 00:30


  3D tištěná krabička - 00:35
  lepší konektor k relé - 00:58
  silnější relé - 01:35
  přesnější čidlo vlhkosti a teploty - 01:55
  nové čidlo CO2, vlhkosti a teploty - 02:25
  pohled zblízka - 04:55

Novinky v software - 05:50


  widget pro Android - 05:55
  přesun čidel a jejich mazání - 07:10
  vývoj firmware a upgrade na dálku - 08:25
  dokumentace upgrade firmware - 09:10

Novinky ve firmware - 10:45


  všechna pravidla musí platit současně - 10:58
  možnost ignorovat chybu 85 ℃ - 13:25
  možnost jemně doladit měřené hodnoty - 14:35
  možnost seřadit dle jména - 16:48
  nastavení počtu desetinných míst - 18:20
  lepší hledání čidel - 19:10
  regulace před připojením k WiFi - 19:50
  lepší WiFi konfigurace, captive portál - 20:44

Průvodce popisem novinek na webu - 21:44


Způsoby zapojení čidel do WiFi Teploměru - 25:25


Rozloučení a teaser na příště - 27:40


Update 19.  června:

Včera v noci jsem natočil ještě další dvě krátká videa, která jsem chtěl už půl roku udělat. První ukazuje, jak jednoduché a rychlé je nastavit jméno a heslo k WiFi síti pomocí zařízení s Androidem, které pěkně reaguje na nový Captive portál v posledních verzích WiFi Teploměru:



No a poslední video je vlastně průvodcem nového Widgetu pro Android - jeho instalace, přidání na plochu, konfigurace a používání:


Tak snad se vám tato videa budou hodit, nebo dokonce líbit :-)

úterý 12. června 2018

Tepelné čerpadlo k bazénu

Zima i v létě

Před delší dobou jsem na zahradě postavil bazén, který se docela osvědčil. Bohužel poslední dobou léta jaksi nejsou, co bývala, a tak se voda slunečním svitem málokdy ohřeje na koupatelnou teplotu pro zhýčkané jedince (tj. nad 25 ℃). Nějakou dobu jsem vymýšlel různé systémy černých hadic na střeše (a podobné solární vynálezy), až jsem nakonec usoudil, že na Slunce není spolehnutí a koupil si tepelné čerpadlo.

Tepelné čerpadlo?

Tepelné čerpadlo je zařízení pro domácí boj proti globálnímu oteplování. Obsahuje velký ventilátor, který prohání vzduch z okolního prostředí přes výměník tepla, ve kterém se rozpíná nějaké chladivo, takže je studený. Cílem je ochladit vzduch na zahradě zhruba o 5 - 10 ℃ a tak drobně přispět k ochlazení atmosféry planety Země, která se dramaticky ohřívá kvůli dobytku na pastvě vypouštějícímu metan

Prakticky tedy člověk zaplatí jen čerpadlo (10-50 tisíc Kč) a pak elektřinu (2-5 Kč/hod) a už může bojovat proti změnám klimatu. Drobnou výhodou tohoto marného boje s větrnými mlýny je, že při takovém domácím ochlazování atmosféry vzniká odpadní teplo, kterým je možné ohřívat vodu v bazénu. Dalším odpadním produktem je voda, zkondenzovaná přímo ze vzduchu. To se může hodit například na poušti - nebo u nás se s ní dá doplňovat voda v bazénu, kde stejně pořád chybí.

Mountfield

Tepelná čerpadla k bazénům se prodávají všude možně a za různé ceny. Moje čerpadlo jsem koupil v Mountfieldu, což je čínský řetězec prodejen předražené zahradní techniky, kterému z původní české minulosti zůstala (kromě Kola štěstí) ještě jedna zajímavá věc: cena zboží zde v průběhu roku divoce kolísá. Pokud má člověk nervy pokerového hráče světového formátu, může si vyhlédnout zboží a pak čekat, čekat a čekat, až se jeho cena změní na přijatelnou, což je obvykle půl roku poté, kdy bylo potřeba to zboží koupit. Tj. lyže v létě (ty se tam ale neprodávají), a čerpadla k bazénu v zimě.


Konkrétně můj 5kW typ stál loni v létě 32 990 Kč. Na svatého Štěpána jsem ho ale pořídil za 10 993 Kč.

Příkon, výkon a doba ohřevu

Tepelné čerpadlo je samozřejmě dobré koupit co nejvýkonnější, ale to zase nepříjemně leze do peněženky. Proto jsem zvolil kompromis a vybral čerpadlo s jmenovitým elektrickým příkonem 1,03 kW a slibovaným tepelným výkonem 5 kW (to není perpetuum mobile, jen se přečerpává teplo ze vzduchu do vody). Takové čerpadlo prý stačí na bazény s objemem až 35 kubíků vody. Ovšem jak dlouho by se takový objem vody ohříval? V internetových diskusích (i přímo na stránkách prodejce) najdete mnoho protichůdných nepodložených názorů typu "ohřálo nám to bazén o 5 stupňů za odpoledne", anebo "vůbec nám to neohřívá, je to krám". Přitom se to dá jednoduše a přesně kalorimetricky spočítat, takže člověk nemusí kupovat zajíce v pytli. Pojďme si to propočítat pro modelový příklad 30kubíkového bazénu:

Měrná tepelná kapacita vody je 4180 J ∙ K−1 ∙ kg−1, vody v bazénu je 30 tun, takže na zvýšení teploty o 1 Kelvin potřebujeme 125.400.000 J, což je téměř 35 kWh. Čerpadlo v dobrých podmínkách (vzduch má alespoň 15 ℃) dodává 5 kWh tepla, takže (za předpokladu ideálního předání tepelné energie) 30 kubíků vody v bazénu ohřeje o 1 ℃ za 7 hodin (tedy o 2 stupně za 14 hodin, o 3 stupně za 21 hodin atd.). Jednoduché, že? Akorát to platí pouze za ideálních podmínek, tj. hladina vody i boky a dno bazénu musí být neprodyšně pokryty 20cm vrstvou pěnového polystyrenu. V opačném případě nám především odpar vody a ochlazování při teplotě okolí nižší než požadovaná teplota vody (tj. typicky v noci) výpočtem pěkně zamíchá - čerpadlo sice za celou noc dokáže ohřát vodu o 1 stupeň, ovšem voda mezitím o 2 stupně zchládne, protože je v noci zima. Takže je sice ráno voda chladnější než večer, ale pořád je v ní napumpována hromada energie, takže za několik dní voda přecejen dosáhne kýžené teploty.

Instalace svépomocí

Prodejce nabízí instalaci ve své režii, ale na Silvestra byli rádi, že přes hromady sněhu čerpadlo vůbec dovezli k domu, a o instalaci jsme se tak vůbec nebavili. Stejně jsem si ho chtěl nainstalovat sám, protože trpím žiji pocitem, že sám si to udělám vždycky nejlépe. Nejdříve jsem se rozhodl svařit velmi komplikovaný rám, který umožní umístit čerpadlo na zcela nerovný terén:



V další fázi jsem si usmyslel, že 3D vytisknu speciální antivibrační podložky pod ten ocelový rám. Měl jsem totiž podezření, že čerpadlo bude za chodu vibrovat a nechtěl jsem, aby mi poskakovalo po terase, nebo aby mi drnčely hrníčky doma v kuchyni, kdybych čerpadlo přišrouboval napevno k dlažbě a vibrace se tak šířily celým domem. Takže jsem si sedl k Onshape a dlouze navrhoval něco, o čem jsem věřil, že pohltí vibrace:


Takové antivibrační podložky samozřejmě nedává smysl vytisknout z tvrdého plastu, tak jsem to pojal jako záminku seznámit se s plastem pružným a objednal si špulku "TPU" od Devil Design. 3D tisk z TPU se liší od tisku například z PETG jen v tom, že je 3x pomalejší, jinak je všechno stejné. Takže jsem si sice počkal, ale nakonec z tiskárny vypadly krásné podložky, které byly skutečně pružné! Nasadil jsem je na ocelový rám a umístil do finální pozice:


V dalším kroku bylo potřeba provrtat zeď do místnosti, kde je schovaná filtrace bazénové vody. Totiž to tepelné čerpadlo je nutno zapojit do okruhu filtrace vody. Dlouho jsem to chtěl udělat jinak (s pomocí druhého čerpadla vody a druhých hadic vedoucích do bazénu), ale nakonec jsem dostal rozum a raději provrtal zeď. Na to byl potřeba vrták o průměru alespoň 50 mm, protože všechno u bazénu se dělá z trubek o vnějším průměru 50 mm. V půjčovně nářadí mi půjčili obří stroj, a do něj největší vrták, jaký se dělá - 51mm. Vyvrtal jsem dva otvory podle vývodů z čerpadla a pak zjistil, že se do děr nevejde tvrdá bazénová trubka - setina milimetru někde chyběla! Pak jsem ale vzal pružnou trubku (taky o průměru 50 mm) a ta se mi tam po větším úsilí nasoukat/našroubovat/zarazit povedla:


V okruhu filtrace je potom potřeba najít místo někde mezi výstupem z filtru a vstupem do bazénu, kde je nutno vřadit odbočku pro přesměrování toku vody přes tepelné čerpadlo. Ovšem nestačí to udělat jednoduše, ale odborníci tvrdí, že je nutno vytvořit takovou konstrukci složenou ze tří ventilů, kterými je možné následně řídit, kam kolik vody poteče:


Mimochodem, práce s těmito bazénovými věcmi je poměrně jednoduchá. Nejdřív jsem z toho měl docela restekp, ale pak jsem si prohlédl instruktážní videa na Bazenonline.cz a šel jsem do toho. Je to vlastně taková pěkná skládanka, lepší jak nějaké lego:


Akorát mě trošku zarazilo, že ta pružná trubka, kterou jsem nakonec používal na všechna delší vedení, nejde nasucho (při nácviku rozměrů) zarazit do žádné spojky ani kolena, a to ani s použitím brutálního násilí. Naštěstí ale stačí namazat lepidlem a jde to zasunout na doraz jako po másle. Mimochodem, kvůli tomu lepidlu je také všechno jen na jeden pokus - takže dvakrát měř a jednou lep, za 5 sekund po spojení už to nejde nijak rozdělat a spravit.

První spuštění

Po rozšíření filtračního okruhu o projížďku vody tepelným čerpadlem už stačilo celý systém jen spustit. Při prvním spuštění jsem měl za úkol nějak manipulovat s těmi třemi kulovými ventily a jejich kombinací nastavit správnou rychlost a objem vody protékající čerpadlem a ještě přiškrtit na výstupu, aby v čerpadle byl tlak v rozmezí 2,1 - 4,5 baru. Ovšem v mém případě stačilo oba ventily na okruhu tepelného čerpadla otevřít naplno (a samozřejmě naplno zavřít ventil zkratující rozšířený okruh) - tlak v tepelném čerpadle se ustálil na 2,3 baru, což je v doporučeném rozsahu. Tudíž ty tři kulové ventily jsou u mě na dvě věci. Nevadí...

Běžící tepelné čerpadlo skutečně ochlazuje vzduch, takže vlastně klimatizuji celou planetu. U ventilátoru je v parném dni docela příjemné posezení. Skočil jsem nadšeně do bazénu a čekal u trysek, kdy z nich začne stříkat horká voda, ale nedočkal jsem se. Zřejmě se voda při průletu čerpadlem ohřeje jen o malý zlomek, takže na ruce to cítit není. Stačilo ale vydržet pár hodin, kdy Slunce svítilo nejvyšším výkonem (20 kW jen pro můj bazén!) a čerpadlo hučelo na max, a dočkal jsem se teploty, při které do vody vstupují i ženy!


Další tuning

Elektroinstalaci ještě nemám zcela vyřešenou, protože jsem musel přednostně začít řešit kryt čerpadla před nepřízní počasí. Výrobce totiž žádá, ať čerpadlo ukryjeme před Sluncem a deštěm, takže jsem opět povolal do práce mou 3D tiskárnu a vytiskl si na míru krásnou střešní konstrukci:


Výplň (infill) jsem nastavil jen 5%, ale přesto je výsledný výrobek z PETG velmi pevný!


Promakaný model dávám k dispozici všem - dá se krásně nacvaknout na čerpadlo a dobře tam drží.


Na tyto "krovy" nyní stačí přilepit nějaké vhodné plotny a stříška bude hotová. K elektroinstalaci se vrátím posléze - musím si ještě ujasnit, jestli se spolehnu na digitální ovládání tepelného čerpadla, které si umí dokonce samo zapnout i externí vodní čerpadlo, když potřebuje, anebo jestli zůstanu u stávajícího ovládání spínacími hodinami, kdy čerpadlo své chytré řízení dle času a teploty vody vůbec nevyužije.

čtvrtek 3. května 2018

První zkušenosti s 3D tiskárnou i3 MK3

i3 MK2 → i3 MK3

Nedávno jsem si koupil českou 3D tiskárnu i3 MK2 (vyrobenou firmou Prusa Research s hrdostí v Praze) a byl jsem z ní úplně nadšený. Ovšem mé nadšení po necelém roce radostného tisknutí notně zchladilo oznámení výrobce, že na podzim 2017 vydá novou, revoluční verzi i3 MK3. Okamžitě jsem po ní zatoužil - tedy přesněji jsem zatoužil po nové tiskové podložce (pružném ocelovém plátu), která by mi umožnila oddělovat mé výtisky z PETG materiálu jednoduše prohnutím plechu, místo ničením celé tiskárny, jak se snažím ty výtisky utrhnout nebo dokonce odseknout z podložky (PETG drží na PEI opravdu fest).

Nejdřív jsem zvažoval, že koupím jen částečný upgrade z MK2 na MK2.5, ale chybělo mi tam to nové 24V napájení, které prý umožňuje běhat motorům mnohem rychleji, takže tisk na MK3 je hotový mnohem dříve než na MK2 (a asi i na MK2.5). Navíc jsem si říkal, že 24V vyhřívání tiskové podložky MK52 dodá čtyřnásobný výkon než 12V u MK42, takže nebudu čekat minutu na nahřátí před tiskem, ale jen 15 sekund. Proto jsem nakonec týden před Vánoci 2017 objednal celou novou i3 MK3.

Postav si sám

Po mnoha týdnech čekání mi začátkem března dorazila krabice s pravými medvídky Haribo (to mě potěšilo - u předchozí MK2 jsem měl nějaké nedobré kostky) a novou tiskárnou. Sestavit ji bylo velmi jednoduché a příjemné, neboť se tam už neopakoval ten zavilý souboj se šesti závitovými tyčemi a 24 matičkami, kdy z nich člověk zkouší sestavit rám. U i3 MK3 je rám z profilů, které stačí sešroubovat a je to. Teda není to, je nutné to i tady zkontrolovat, protože i teď to jde při utahování zkřížit, ale když je člověk pečlivý, tak to rychle dá. Mě to dokonce tak bavilo, že jsem si ten rám po sestavení celý rozdělal a složil znovu, jen abych si to užil. Zbytek stavby tiskárny je opět pohodový, pokud člověk přesně následuje návod a dává pozor i na délku šroubků (jinak musí rozdělat půl extruderu, jako já :).

Jedno podivné zaškobrtnutí v mém případě přece jen bylo - koncem ledna 2018 Josef Průša vyhlásil na blogu, že od teď mají nové plastové díly, tak jsem je chtěl dostat - to se mi povedlo, akorát balení šroubků odpovídalo ještě předchozím plastovým dílům. Takže při kompletaci mé krabice asi řádil nějaký šotek. Naštěstí je v balení sáček s náhradními šroubky, takže se mi vše povedlo sestavit bez dokupování čehokoliv. Akorát jsem se spojil s podporou, že mám v balení ještě to pevné plastové opletení kabelu k topení podložky, které v lednu také opustili, protože to prý některým zákazníkům vytrhávalo termistory - tak mi do týdne přišlo to děrované opletení a bylo vše v cajku.

První tisk

Před prvním tiskem jsem nasadil už dříve objednanou silikonovou ponožku přímo od E3D (výrobce hotendu). Ta chrání okolí trysky, vlastně celý hotend, od zalepení z roztopeného plastu (zvlášť můj oblíbený PETG materiál se rád nalepí na hotend). Nejdřív jsem musel tisknout z PLA, jak vyžaduje firmware tiskárny (před prvním tiskem jsem též nasadil nejnovější stabilní firmware, který se už dva měsíce drží na verzi 3.1.3).

Poté jsem už přešel na PETG, ze kterého tisknu všechno, neboť velmi dobře kombinuje kladné vlastnosti z PLA i ABS a nemá prakticky žádné zápory. Měl jsem doma nějaké zbytky Prusa PETG z předchozí tiskárny, a s novou tiskárnou jsem si rovnou koupil i novou cívku černého Prusa PETG. V tu chvíli také začaly problémy, ale o těch až kousek níže. Nejdřív to pozitivní...

Pozitivní zážitky

Určitě dobře znáte všechny výhody i3 MK3, jsouce dobře zmasírování reklamou, podobně jako já. Proto tu potvrdím jen některé drobnosti: tiskárna je skutečně velmi tichá, pokud se hlava pohybuje v malém rozsahu, tak do 3-5 cm (třeba infill malého objektu). Dále senzor filamentu zjednodušuje zakládání nové struny (stačí zastrčit strunu do otvoru a tiskárna si ji sama natáhne). A nakonec to hlavní - pružná tisková podložka je skutečně super, té blahořečím kdykoliv sundávám jakýkoliv větší objekt. Prostě jen prohnu plech a výtisk se odloupne sám. Super!

Nečekaná překvapení (ne pozitivní)

Tiskárna umí velmi překvapit, pokud potřebuje přejet hlavou větší kus podložky (řekněme nad 10 cm). V tu chvíli hrnčí/řinčí úplně stejně jako MK2, možná ještě víc. Po pasáži tichého tisku to trošku zaskočí. Zřejmě rezonanční frekvence rámu nebo něčeho podobného. Nejsem sám, komu to dělá - je o tom řada videí na YT, některá dost výmluvná.

Senzor filamentu umí pěkně potrápit. Ne nadarmo jde v nastavení vypnout. Zdá se, že u průhledných plastů nevidí, že se struna posunuje. Mě to ještě nepotkalo, neboť pořád tisknu z černé, ale už jsem psychicky připraven tu laserovou detekci vypnout, protože novou strunu zakládám jednou za měsíc, zatímco nečekaný výpadek tisku (když senzor falešně zahlásí, že struna došla) mě může potkat kdykoliv.

Nová tisková podložka MK52 se nenahřívá čtyřikrát rychleji, jak jsem si z dvojnásobného napětí myslel. Má totiž jinou konstrukci - místo plošného spoje (desky kuprextitu), kterým protéká proud, jsou tu keramická topná tělíska. Čas potřebný pro počáteční zahřátí je tak prakticky stejný jako u MK2. Nechci ani domýšlet, o kolik se prodlouží čekání u MK2.5, kde je taky nová podložka, ale zůstalo jen 12V nahřívací napětí.

Nová tisková podložka zase není ideálně rovná. Má sice devítibodové uchycení (oproti tuším čtyřem bodům u MK42), takže by se měla méně kroutit, ale stejně je to po nahřátí nějaké zvlněné, což je vidět u větších tisků, kdy je první vrstva místy "rozpláclá" moc a kus vedle už zase málo. Anebo je možná podložka v pořádku, ale je to špatně zkalibrováno novou PINDOU, takže se během tisku nepatrně posunuje hlava v ose Z, aby mylně vykalibrovala podložku, a rozhodí to tisk? Nevím.

Nová teplotně kompenzovaná P.I.N.D.A.2 je kapitola sama pro sebe - měla to být chlouba MK3, a zatím je to noční můra. Věnuji jí asi samostatný odstavec níže.

Mimochodem, když už jsem u té podložky s pružným tiskovým plátem: zdá se, že pro PLA a PETG (a mnoho dalších materiálů) je to naprostý ideál, ale umí to pěkně potrápit lidi, kteří ještě tisknou z ABS. Smršťovací síla při chládnutí ABS je totiž tak obrovská, že umí nadzvednout tiskový plát navzdory silným magnetům, které jej normálně drží na podložce! Mně se to tedy neděje, neboť ABS po letech trápení s nejstarší 3D tiskárnou ignoruju, ale jiní tiskaři si už svůj moment překvapení prožili. Možná pomůže přichytit pružný plát po okrajích těmi kancelářskými sponkami, co s nimi běžní 3D tiskaři přichytávají sklo k vytápěné podložce.

Teď třeba o rychlosti tisku: i když mám nové motory na 24 V, i když mám revoluční Trinamic drivery pro krokové motory, i když mám novou elektroniku Einsy (chytrou jako Einstein), tak tisk je ve výsledku pomalejší než na MK2! Důvodem je, že na MK2 funguje linear advance, zatímco na MK3 zatím pořád ne (nový firmware to snad bude umět, ale firmware si zaslouží vlastní hustý odstavec). Takže tady mě koupě nové tiskárny se slibem rychlejšího tisku za 20 tisíc zatím nepotěšila - stará dobrá MK2 je prostě výhodnější (vytiskne více za stejnou dobu).

Je důležité též zmínit, že linear advance umí též zvýšit kvalitu tisku, takže se dá říct, že MK3 tiskne hůře než MK2 (v tuto chvíli - časem snad nový firmware přidá linear advance i pro MK3). Skutečně - na výtiscích z MK3 je na horní straně (v poslední vrstvě) vidět takové jakoby plcance plastu v místech, kde hlava opouštěla tisk a přesouvala se jinam. Na začátku mě firmware při kalibraci donutil vytisknout logo PRUSA, které v dodaném stříbrném PLA vypadá dost odpudivě, jako nějaký nepovedený výtisk. Naprosto nesnese porovnání se stejným logem vytištěným před rokem a půl na MK2. Byl jsem z toho tak zaskočený, že jsem pro kontrolu poprvé v životě vytiskl 3DBenchy (testovací lodičku), ale ta dopadla dobře (chci říct perfektně). Asi je to tím, že nemá víc míst v jedné rovině v poslední vrstvě, takže se hlava nepřesouvala a nenechala za sebou ty plcance.

Zajímavé též je, jak strašně je rozžhavený motor extruderu. Má minimálně 60 ℃ - nedá se na něm udržet ruka, dokonce bych řekl, že se o něj dá spálit. Zkoušel jsem o hodně povolit šrouby regulující tlak na kolečko posouvající plastovou strunu, ale ničeho jsem tím nedosáhl. Mnoho lidí se v konferencích i jinde ptalo, jestli je takto rozžhavený motor OK - Josef Průša celou dobu odpovídal, že ano, že je na to stavěný, ale začátkem května se v git repozitáři firmware objevily úpravy, které významně snižují proud jdoucí do motoru extruderu, právě proto, aby trochu zchládl. Ihned to způsobilo problémy jinde. Ale víc o tom v odstavci o vývoji firmware.

Negativní zážitky

Z vyloženě negativních zážitků si aktuálně vybavuju jen kruté problémy při tisku z dodaného černého Prusa PETG. Trápil jsem se s tím skoro šest týdnů. Ve zkratce šlo o to, že roztavený plast z trysky se při tisku začal velmi záhy nabalovat na trysku, až na ní postupně udělal takový velký knedlík, který pak někde upadl, přilepil se a zchládl, pak do něj narazila tisková hlava a byl konec tisku. Zkoušel jsem kde-co, ladil tiskové profily (což nesnáším, neboť je to úmorná činnost vyhazující akorát plast, elektřinu a hlavně čas tiskaře, kdy postupně člověk mění vždy jeden z deseti různých parametrů, co mohou tisk ovlivnit, pak tiskne pokusný nesmysl a pozoruje změnu, a pak znovu jinak a tak pořád dokola), psal do konferencí, psal na podporu výrobce, psal na můj Google+ profil a celkově s tím otravoval sebe i ostatní. Nakonec se ukázalo, že na vině je zřejmě jen tento konkrétní kus dodaného PETG, protože s jiným Prusa PETG (např. loňským, nebo od jiného výrobce - třeba Devil Design) tiskárna tiskne dobře a bez nervů.

K negativním zážitkům se vlastně řadí i moje komunikace s dodavatelem tiskárny. Připomeňme si, že tiskárna stojí dvacet tisíc korun českých i proto, že Prusa Research platí tým lidí jak na ladění tiskových profilů, tak i na podpoře, kde mají reagovat na problémy zákazníků. Přitom na moje dva e-maily (v rozmezí tří týdnů) nikdy neodpověděli, na můj 6 týdnů starý podnět v Githubu dosud nereagovali, na moje dotazy v jejich oficiálním fóru nikdy ani nemrkli. Před týdnem jsem u nich dodaný plast reklamoval - zatím také bez reakce. To je docela studená sprcha.

P.I.N.D.A.2

Tiskárna i3 MK2 přišla s převratnou automatickou kalibrací výšky hlavy nad podložkou díky sondě, které výrobce tiskárny přezdívá P.I.N.D.A. Fungovalo to úplně famózně - tedy pokud člověk pokaždé začínal tisknout ze studené tiskárny. Když ale tiskl další tisk a tiskárna nestihla vychladnout, tak zahřátá P.I.N.D.A. udávala jinou vzdálenost od podložky. Proto v reklamách na MK3 vystupuje P.I.N.D.A. druhé generace, která je teplotně kalibrovaná! Zní to super, člověk očekává, že MK3 má vždycky přesnou vzdálenost od podložky bez ohledu na to, jakou teplotu má zrovna sonda, podložka, hlava či okolní prostředí.

Bohužel, při výrobě tiskárny se podařilo něco nečekaného - použily se dvě různé verze sondy (kterým se pracovně přezdívá šedá a černá) a tyto dvě sondy mají zcela rozdílné teplotní profily - dokonce úplně obrácené. Jedna má ten profil (závislost naměřené vzdálenosti na teplotě) přibližně lineární (např. čím tepleji tím blíž), ale druhá ho má obrácený (opačné znaménko - čím tepleji tím dál!) a řekněme parabolický. Tudíž kdykoliv se některá verze firmware pokusí využít teplotní kalibraci PINDY2, okamžitě to půlce majitelů MK3 totálně rozhodí tisk. Aspoň tolik jsem pochopil ze čtení anglického fóra na stránkách výrobce tiskárny. Proto i v těchto dnech - tedy 8 měsíců od zahájení dodávek MK3 na trh, se pořád ještě ve firmware řeší, jak tu teplotní kalibraci PINDY2 použít tak, aby výsledky byly aspoň trochu přijatelné pro obě verze, které jsou rozšířené mezi desetitisíce zákazníků.

Firmware

Stručná rekapitulace: zatímco MK2 má už mnoho měsíců stabilní verzi firmware (v podstatě od září 2017), která obsahuje linear advance, takže tiskne rychle a kvalitně, tak pro MK3 se během podzimu a zimy vydávala úplná smršť nových verzí firmware. Bylo to zjevně nutné pro uhašení úplně děsivých hlášení od čerstvých majitelů nových tiskáren, kterým tisková hlava různě narážela do podložky, do krajů, odjížděla při tisku bezdůvodně někam pryč, případně se vrátila a začala tisknout o několik centimetrů vedle. Do toho velké problémy s laserovou detekcí pohybu struny (spousta falešných hlášení), výše zmíněné problémy s PINDA2 atd. V lednu pokusně zapnutý linear advace pro MK3 musel být znovu vypnut, protože způsoboval problémy při tisku. Stejně tak byly i problémy s tiskem přes OctoPrint. Mně naštěstí přišla tiskárna zrovna v době, kdy 8.března vyšla už zmíněná verze firmware 3.1.3, která je na mé tiskárně a pro mé tisky bezproblémová. Chybí mi samozřejmě linear advance, ale alespoň mě nezlobí žádné extra senzory, které má MK3 navíc oproti MK2. Zkazky lidí ve fóru naznačují, že mám v podstatě štěstí, které jiní nemají.

Už dva měsíce se tým programátorů u Průšů snaží vydat novou verzi. Jenže mezitím konečně vyšel upgrade z MK2 na MK2.5, který vyžaduje zase další samostatnou verzi firmware, takže by v tu chvíli už tým musel udržovat čtyři různé větvě (MK1, MK2, MK2.5 a MK3). To naštěstí pochopili, že není možné zvládat, a tak se jali slučovat alespoň MK2, MK2.5 a MK3 dohromady. To přináší mnoho nových problémů, které zažívají lidé, co zkouší instalovat RC verze (kandidáty na vydání). Opět jim tisková hlava jezdí kam nemá a naráží do různých věcí. Na takové pokusy nemám náladu, takže čekám na snad stabilní vydání nového firmware.

Při čtení commit logů v githubu jsem taky konečně pochopil, jak velká alchymie celá ta 3D tiskárna je. Programátoři tam ladí desítky analogových parametrů, které je tudíž možné nastavovat v obrovské škále. Neustále k nim proudí mnoho hlášení o chybách a problémech, které se snaží vyřešit. Často je to úplně zavádějící, protože každý z hlásičů si vlastně doma tiskárnu nějak postavil sám, nejspíš ji nemá ideálně vyladěnou, a teď hlásí  třeba že "tiskárna sama detekuje náraz do překážky, přestože tam žádná není". Tak se programátoři rozhodnou, že uberou trošku z citlivosti na náraz do překážky (což se u MK3 detekuje z odběru proudu motoru, kdy po nárazu se odběr zvýší). Pak si jiný člověk začne stěžovat, že tiskárna si u něj nevšimla, že hlava narazila do zvedlého okraje tisku, a všechno tím zničila. Tak zase parametr citlivosti vrátí zpět. A tak pořád dokola, u všech senzorů, co tiskárna má. Je to zřejmě nikdy nekončící práce, až to skoro vypadá, že jeden firmware se nemůže zavděčit všem. Novinkou je ubrání proudu do motoru extruderu, aby rozžhavený motor nenatavoval plast v místě, kde ho má posunovat ozubené kolečko. Ovšem teď má motor zase tak málo proudu, že nepřetlačí málo roztavený plast v extruderu - ovšem jen u některých plastů, v některých tiskových profilech, u některých cívek atd. Co teď? Ladit tiskové profily, zvedat teploty hotendu?

Závěr

Musím napsat nějaký závěr, abych nepokračoval v té trudnomyslnosti. Můj pocit po dvou měsících je, že MK3 je oproti osvědčené MK2 plná nových senzorů, se kterými je ale těžký boj. Pokud už máte MK3 doma a tiskne vám dobře, doporučil bych asi raději na nic nesahat, nic neměnit, nepřepínat a jen si to užívat. Pokud vám MK3 doma zlobí, tak snad vás potěší, že nejste sami, a možná vám výše uvedené skutečnosti osvětlí, že je to lítý boj, který se snaží tým lidí u výrobce vyhrát. Jestli se jim to povede a kdy, to je otázka.

Pokud doma máte MK2 nebo spíš už MK2S, tak si gratulujte, poplácejte se po rameni a tiskněte co to dá, protože tak vyladěnou a bezchybnou tiskárnu aby jeden pohledal! Jestli pošilháváte po upgrade na MK2.5, tak bych asi doporučil opatrnost, protože budete mít nejmíň odzkoušenou kombinaci hardware a firmware. Raději bych s tím asi chvíli počkal, protože určitě nikdo nechce ze dne na den přejít z bezchybné tiskárny na výše popsaný "živý organismus", kde není jisté, jestli bude tisknout a jak.

A pokud doma ještě žádnou tiskárnu nemáte a jste připraveni si na prusa3d.cz nějakou koupit? Nu tu je dobrá rada drahá. Jestli vysolit 20 tisíc za MK3 s jejím nehotovým firmware, neznámou PINDOU a bez linear advance, ale s pružnou podložkou? Anebo zaplatit 16 tisíc za osvědčenou MK2S, počkat, až si firmware pro MK2.5 "sedne" a pak jít do upgrade za 4,5 tisíce, tedy oželet 24V napájení?

Mimochodem, blíží se léto, kdy Průša rád oznamuje novinky. Nerad bych se dočkal oznámení MK4 v době, kdy MK3 je ještě takto nezralá. Doufám, že se výrobce soustředí a doladí tuto verzi (včetně MK2.5) do stavu, kdy jasně předčí současnou špičku MK2S.


EDIT 18.5.2018:
Dnes vyšel firmware 3.2.1, první stabilní verze bez známých chyb a s navráceným Linear Advance módem. Funguje zdá se dobře i s OctoPrintem v1.3.8 běžícím na Orange Pi One. Tisk má odpovídající kvalitu, ale bohužel rychlost pořád zaostává za MK2. Konkrétně jedna z mých krabiček se na MK3 tiskne 01:54:52, zatímco na MK2 se tiskne 01:42:07, tedy o 13 minut rychleji. Přitom jedním z hlavních výhod MK3 měly být rychlejší a přesnější pohyby díky těm Trinamic driverům. Snad se to ještě bude dát vytunit časem v Slic3rPE, i když jsem slyšel, že extruder na MK3 nezvládne protlačit tolik plastu jako na MK2, takže by mohlo být úzké hrdlo (doslova) tam.

EDIT 26.6.2018:
Dnes vyšla betaverze nového Slic3rPE v1.40. Vypadá velmi dobře. Tiskové profily se nyní stahují z netu, takže jsou vždy aktuální. Čas tisku mé kontrolní krabičky se na MK3 zkrátil z 1:54:52 na 1:45:36, takže se už téměř blíží rychlosti MK2. Dobré...

středa 2. května 2018

Wii Motion ovladač jako joystick v Linuxu


Dnes jsem zkoušel použít Wii Motion ovladač od zaprášeného Nintendo Wii jako joystick v Linuxu. Postup není triviální a zatím ani nevede k úplnému úspěchu, takže následující řádky jsou jen mým povzdechnutím dokumentujícím, kudy jsem šel a kam jsem se to (zatím) dostal:

1) Wii Motion ovladač komunikuje s Wii přes bluetooth, takže jde spárovat i s PC (pokud má BT, což třeba většina notebooků má). Chvilku mi trvalo to naklikat, ale nakonec se to povedlo. Od té chvíle začne zlobit kurzor myši, protože Xorg použije nově vytvořené HID zařízení a tak Wii Motion začne nějak divně ovládat i myš (stejně jako tlačítka na ovladači fungují jako klávesy či tlačítka myši).

2) po instalaci debian balíčku xwiimote a následném odhlášení a přihlášení zpět se uklidní pracovní prostředí, protože do /usr/share/X11/xorg.conf.d/ přibyde 50-xorg-fix-xwiimote.conf, který říká, aby byl Nintendo ovladač jako vstupní zařízení ignorován. V tu chvíli už také existuje /dev/input/js0 - tedy zařízení reprezentující v systému joystick, ale má pouze 7 tlačítek, žádné páky. Ani nefungují tlačítka na směrovém kříži, takže je toto joystickové zařízení k ničemu.

3) pak si z githubu může člověk stáhnout projekt wiimote-pad, který po kompilaci a spuštění pod rootem vytvoří nové joystickové zařízení /dev/input/js1, které už má 11 tlačítek a dva analogové směry. Jako směry se používá akcelerometr (takže nakláněním ovladače), a 4 nová tlačítka už zahrnují směrový kříž. Stačí si nainstalovat aplikaci jstest (jstest-gtk) a vyzkoušet si to.

V tuto chvíli už se dá Wii Motion ovladač použít jako analogový joystick se spoustou tlačítek. To mi ale nestačilo, chyběly mi hned tři věci:

1) chtěl bych směrový kříž mít jako pákový ovladač, abych mohl hrát hry, které čekají pákový ovladač, normálně těmi tlačítky, bez přemapovávání na klávesy.

2) chtěl bych mít podporovaný i nunchuck - ten tam teď vůbec není vidět, ačkoliv je připojen.

3) toto nové zařízení není rozpoznáno SDL knihovnou. Prostě ten joystick nevidí, takže je všechno stejně v háji. Netuším, čím je to virtuální zařízení js1 divné, že ho SDL nevidí.

Když se člověk pořádně rozhlédne po Githubu, zjistí, že wiimote-pad má hned tři forky, z nichž jeden implementuje směrový kříž jako ovladač, a druhý fork pak podporuje Wii nunchuck. Takže první dva body z mého seznamu by se daly vyřešit!

To by bylo super, kdyby to ovšem šlo zkompilovat. Chybí ale deklarace některých konstant. Při bližším zkoumání člověk zjistí, že Debianní /usr/include/xwiimote.h není úplně aktuální, přestože se projekt nevyvíjí už od roku 2013. Do Debianu se dostala verze 2.3 (z léta 2013), ovšem těsně poté (v srpnu) původní autor ještě komitnul na Githubu pár drobných, ale klíčových změn.

Takže by to chtělo nejdřív aktualizovat knihovnu/balíček libxwiimote-dev. Ovšem odkud? Projekt xwiimote má na Githubu 22 forků, z nichž některé obsahují mnoho užitečných změn přidávaných po další 4 roky. Nikdo z těchto autorů se už ale nesnažil to nějak spojit s ostatními...

Tudíž by to chtělo zjistit, kdo co přidal do xwiimote ve svých forcích, poslepovat z toho nějakou nejlepší verzi, tu dostat do Debianu nebo nějak polo-oficiálně vydat, na základě toho pak nějak dát dohromady wiimote-pad slepením vylepšení z těch tří forků, to ještě nejspíš upravit tak, aby mi to vyhovovalo, a pak i toto slepeniště nějak vydat pro další lidi, kterým by se to mohlo hodit.

Jo a samozřejmě je nutné nějak opravit to virtuální zařízení js1, aby fungovalo v SDL. A pak nějak vymyslet, jak zamaskovat zařízení js0, které v tu chvíli už není potřeba a jen tam zavazí (bude se vnucovat do všech programů jako první joystick ze dvou).

Docela dost práce, na kterou teď nemám čas, tak jsem si aspoň zapsal postup cesty sem a třeba se někdy vydám dál tím správným směrem...

P.S. teď mě napadá, že správně by se měl opravit ovladač přímo v Xorg, aby už to prvotní zařízení js0 fungovalo rovnou správně a nemuselo se nic dalšími programy napravovat. Hmmm, no to je ještě větší oříšek - to než bych zvládl, tak by Xorg zmizel v propadlišti dějin (kam má už teď díky Waylandu slušně nakročeno - ve Fedoře už ani není, a v novém Ubuntu 18.04 měl štěstí jen o vlásek).

neděle 8. dubna 2018

Anemometr I

Dneska u nás hrozně moc fučí vítr, tak jsem si říkal, že by to chtělo měřit, jak moc silný je. Od nápadu k výsledku je jen krůček, pokud má doma člověk 3D tiskárnu. Stačí skočit třeba na Thingiverse.com, najít hotový návrh větrné turbíny, vytisknout a kochat se.

Vertical Wind Turbine je opravdu moc pěkná, ale na dnešní vichr příliš velká:


Našel jsem podobný, ale mnohem menší design - Wind Mill, tak jsem ho hned vytiskl:




Pak už jen vrazil zespodu malý motorek, který jsem měl po ruce, a šel zkusit ven:





Bohužel se motor jaksi nechce roztočit, a to ani při hodně silném větru. Pokud se ale už uráčí roztočit, jako třeba v čase 0:44 když do něj fouknu, tak pak už se točí pěkně, skoro k nezastavení :-)

EDIT: tentýž den večer

Aby vítr nemusel hledat správný úhel fouknutí do lopatek, vytiskl jsem a nalepil nahoru další stejný segment, jen pootočený o 90 °. To pak i slabší večerní větřík turbínu roztočil a motor vygeneroval i nějaké to napětí (řádově stovky milivoltů).



To už půjde měřit Arduinem nebo podobným mikrokontrolérem a tak získám digitální informaci o síle větru.