úterý 24. července 2018

Morče Kubík

Na jaře 2012 jsme Ráďovi dali k narozeninám morče. Pojmenovali jsme ho Kuba, Kubík. Byl moc krásně barevný a mazlivý.

Od jara do podzimu bydlel "na letním bytě" venku, aby byl na čerstvém vzduchu, dostával čerstvou trávu a další zeleninu. Celý den poslouchal ptáčky, v noci si sám spal v boudě, ráno už stával na verandě a čekal na nás. Když měl na něco hlad nebo chuť, přivolal nás svým typickým pískáním. Na zrní, které mu v granulích nechutnalo, za ním chodila myška.

Moc rád jedl seno, ale jen a pouze "z Železných hor". V prodejně věcí pro zvířátka už mě znali, vždycky jsem trval na tom, že chci z Železných hor, že to Kuba pozná a jiné jíst nechce. Mlsoň! :)

Jen v zimě jsme si ho brávali domů, aby nám nezmrzl. To pak bydlel s námi v kuchyni v kleci, spával v převrácené krabici od mlék, kam si vždycky zaběhl schovat se před námi, když dostal nějaký mls - nejraději měl mrkev. Věděl moc dobře, že mrkev bydlí v ledničce a tak vždycky moc kvíkal, jen když slyšel otevření jejích dveří. Za dobroty uměl taky moc pěkně poděkovat, takovým zvláštním zavrkotáním. Naopak pokud ho něco zlobilo, třeba pronikavé cinkavé zvuky, dával nám to vědět cvakáním zubama. Myslím, že jsme mu docela dobře rozuměli.


Jak se brzy ukázalo, rozuměl i on nám. Slyšel na své jméno, na zavolání přišel, věděl taky, co znamená "mrkvička" nebo "celer". Aby na nás nebyl v létě tak závislý, postavil jsem mu venkovní výběh a propojil ho potrubím s jeho verandou. Poprvé se dlouho bál do trubky vejít. Ale nakonec sebral odvahu a s typickým škrabkáním drápků v trubce proběhl až na konec, kde na něj čekala šťavnatá travička. Pak už si to pamatoval a chodil si sem-tam jak se mu zachtělo.


Tak to nějakou dobu šlo, ale nakonec jedno sušší léto už v dosahu trubky nebyla žádná čerstvá tráva a tak nemohl sám chodit na pastvu. Tehdy jsme se odhodlali k revolučnímu kroku a pustili jsme Kubíka na volno z domečku na zahradu. Věřili jsme, že jestli se má u nás dobře, neuteče, ale navečer se sám vrátí do svého příbytku. A Kubík to (na rozdíl od svých předchůdců) skutečně dokázal!


Celý den si hopkal šťastný po zahradě, tam si zobl ostřice, tam si ohryzal nějakou větvičku, tu ukousl list pampelišky, a pak si zaběhl pod boudu, kde měl v létě vždycky chládek, takže mohl odpočívat vleže na bříšku. Byl svobodný a bydlel s námi dobrovolně, snad i rád. Měli jsme z něj obrovkou radost.

Potrubí měl celý den otevřené, takže napít nebo na něco dobrého na zub si chodil na verandu, někdy jen tak ležel na zápraží, v horku většinou vycházel ven až s večerem. S chutí taky lehával na verandě a hlavu měl přitom vraženou v trubce, jako by tam měl průvan nebo nějaký klid, nevím.


Roky ubíhaly, Kubík nemládl. Byl i dvakrát u paní doktorky, dostal nějakou injekci proti parazitům, ale jinak to byl zdravý pašák. Až před rokem se mu naráz zakalily oči takovým mléčným zákalem. Paní doktorka vyřkla obávaný ortel - Kuba přestal vidět. Navrhla zkrátit mu život injekcí, ale my jsme si ho odvezli domů. S obavou jsme čekali na konec zimy - jak si sám na jaře poradí v boudě?


Ukázalo se, že náš Kubík nějakým zázračným způsobem dokázal fungoval i se zakaleným zrakem. Chodil si z boudy na zahradu a zpět, jako by se nechumelilo. Nechápu, jak to dělal, musel vidět jen nějaké stíny nebo možná ani to ne, ale přesto se dokázal orientovat a žít dál. Byl to opravdový bojovník.

Když jsem mu dnes v poledne nesl oběd, našel jsem ho, jak netypicky leží a spí na sluníčku. To přece nemá rád? Pohladil jsem ho a domlouval jsem mu, že má na verandě na misce celer, ať si na něj zajde. Tak vstal a zaběhl do trubky. Odpoledne jsem ho ale uviděl zase ležet venku, tentokrát ve stínu velkého keře. Přišel jsem za ním a uviděl, že už nedýchá...


Dožil se šesti a půl roku. Na morče asi slušný výkon. Poslední dobou to musel mít bez zraku moc těžké, ale nevzdal to a žil, dokud to jen šlo. Byl členem naší rodiny a bude nám chybět. Místo svého posledního odpočinku si pod velkým rozkvetlým keřem vybral sám, tak jsem jeho volbu respektoval. Teď tam leží pod zemí a nad sebou má křížek se jménem a datumy, kdy k nám přišel a kdy od nás odešel.

Chtěl jsem o něm napsat, protože bych nerad zapomněl, jak byl výjimečný. O morčatech se říká, že mají paměť jen 3 týdny. Náš Kubík si pamatoval trubku k výběhu od podzimu do jara. Taky se o nich říká, že nesmějí navlhnout. Náš Kubík si rád chodil v dešti ven, sekal si travičku a voda mu vůbec nevadila. To, že rozuměl, co mu říkám, už jsem psal. Chápal celé věty typu "Kubíku, přinesl jsem ti mrkvičku, je na verandě v misce, vlastně ne, dal jsem ji za misku".

Na podzim, když jsme ho stěhovali do domu, tak jsme s úžasem zjistili, že dokázal natrhat krabici od mlék na malé kousíčky a pečlivě ucpat všechny škvíry ve svém dřevěném domečku, aby mu tam netáhlo. A když jsme mu dali nějaké staré hadry do domečku a v legraci řekli, aby se jimi přikryl, tak jsme pak překvapeně zjistili, že si z nich udělal krásné hnízdečko a navrch se přikryl pečlivě okousanou krabicí od mlék, aby byl jako v nějakém úzkém zatepleném tunelu. Byl to opravdový šikula!

Zahrál si taky v mém zatím nejsledovanějším filmu na Youtube, kdy jsem testoval NoIR kameru k Raspberry Pi a automatické nahrávání po detekci pohybu:


Byl naše tuším druhé nebo třetí morče, ale byl naprosto výjimečný svou samostatností, inteligencí a dlouhověkostí. Budeme na něj s láskou vzpomínat...

5 komentářů:

  1. To je super! Díky za nádherný post.

    OdpovědětVymazat
  2. Vselico by som na teba povedal, ale toto ma fakt dostalo. :) Zdravi dlhorocny nielen Atarista, ale aj chovatel morciat - tiez sa mi ziadne nedozilo menej ako 6 rokov.

    OdpovědětVymazat
  3. Takovyto post jsem od tebe necekal. Kazdopadne je videt, ze se Kubik u vas mel dobre...

    OdpovědětVymazat
  4. Jako malý jsem měl také morčátko, jmenoval se Křenda. Byl neuvěřitelně čistotný, takže měl volný pohyb po celém panelákovém bytě (když potřeboval udělat bobek, tak rychle pelášil i přes několik místností do na bok položeného akvárka, kde měl jeden roh vyhrazen coby WC). Také bylo fascinující, že když se některý z členů rodiny vracel domů, Křenda to vysokým pískáním oznamoval dávno předtím, již v okamžiku, když se někdo z nás nacházel teprve na chodníku o dvě poschodí níže (nikdo nechápal, jak nás na rušné ulici rozeznal od ostatních tam procházející lidí, navíc za hustého provozu - a nebránilo mu v tom ani zavřené okno). A též s námi trávil čas, např. když jsme seděli u televize, tak přišel a písknul si, abychom ho zvedli ze země a dali si ho na hrudník, kde potom klidně ležel a spokojeně si mroukal (stejně jako na Tvých fotkách).

    Krásný post, Petře! Připomenul mi dávno ztracené mládí. Díky. A Kubovi R.I.P.

    Měj se fajn, ať se Ti daří. Lasskoun.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za dojemné vyprávění, a taky za ten nápad s potrubím na výběh! To chci vyzkoušet...

    OdpovědětVymazat