V pátek ráno jsem přijel do práce poprvé sám. Jelikož mě Jet Lag pořád ještě pronásledoval, nemohl jsem dospat rána a byl jsem v kanceláři už asi o půl osmé. Aspoň jsem tak mohl vidět, jak se lidé postupně po jednom trousí zhruba od půl deváté do půl desáté. Vzhledem k tomu, že odpoledne o půl páté se začínají zase ztrácet domů a o půl šesté už jsou tam jen ti největší workoholici, vidím, že známé rčení "nine to five" (od devíti do pěti) tu opravdu funguje. Měl bych si z toho vzít příklad doma...
Z hor Jižní Karoliny přijel kolega David, který tam bydlí někde na naprosté samotě u lesa, celé dny doma sám programuje připojen do světa jen svou "T1" internetovou linkou (to se v USA používalo v dobách někde na sklonku dial-upu a před nástupem ADSL, má to rychlost 1,5 Mbps a do Evropy to ani nestihlo dorazit) a dolů sjíždí jen sem-tam na nějaké jednání. Je to náš nejlepší programátor, tichý, milý, velmi zkušený a chytrý - možná proto nedávno po asi pěti letech práce pro nás jako contractor (OSVČ?) změnil full-time job na part-time a někde bokem rozjíždí něco jiného. Vyprávěl nám, jak jeho děti žijí v té divočině, potkávají běžně medvědy a sem tam za ním přijdou, v ruce drží hada a ptají se tatínka, co to je...
A když zrovna David neprogramuje, tak třeba vyřezává z kůry takové krásy
Ron měl radost, že se David zastavil a že jsme probrali pár důležitých věcí, a tak jsme vyrazili všichni programátoři (Divy, Pavan, David, Ron a já) na společný oběd. No a snad protože Divy a Pavan jsou rození Indové, jeli jsme do indické restaurace "Blue Taj". Objednávání bylo opět veselé, podobně jako včera v mexické. Chytře/opatrně jsem zvolil opět něco na bázi kuřete, ostatně podobně jako včera mi to doporučil Ron. Pavan je vegetarián, Divy si dal salmona (lososa) a David něco, co si už nepamatuju.
V indické restauraci je nejzajímavější možnost zvolit si stupeň "spicy", nebo-li pikantnosti/ostrosti. Zeptají se "one to five?" a člověk si má sám vybrat, kdy jednička je nejslabší ostrost a pětka nejsilnější. Byl jsem tam poprvé, a jelikož jsem měl pořád ještě v živé paměti fiasko před 13 lety, kdy jsem se nechal po celodenním hladném cestování do USA pozvat na americké "Hot Wings", abych pak nesnědl ani ždibec, protože to úplně nesnesitelně pálilo, zvolil jsem tentokrát pro jistotu stupeň ostrosti "1", ať nejsu hlady. Ron šel sebejistě do pětky, nebyl v Blue Taj totiž poprvé. Začal jsem ho obdivně plácat pohledem po rameni, a on mi na to řekl tiše, že "americká pětka není totéž, co indická pětka", jinými slovy tu pětku pro Američana ještě nedělají tak ostrou, jak by ji udělali Indovi.
Když mi potom přinesli na talíři velké kostky kuřecího masa v nějaké pěkné omáčce, a k tomu rýži a ještě jakési dobré těstové placky, měl jsem velkou radost, bylo to opravdu chuťově skvělé. Bohužel, a tohle mi Kamil už asi nepromine, jsem byl pořád ještě plně pod vlivem prášků a JetLagu, takže jsem to zase nedokázal sníst celé... Ale ochutnal jsem aspoň Ronovu "pětkovou" omáčku a můžu s klidem říct, že bych ji zvládl taky.
Placení kreditní kartou už proběhlo zkušeně a zbytek pracovního dne jsem nic zaznamenáníhodného neprovedl (nebo jsem to už stihl zapomenout). Akorát jsem vysvětloval kolegům, že my ve Zlíně chodíme každou středu na kulečník, hrajeme devítku místo obvyklé osmičky a že jsem v tom naprostý přeborník a všechny je vyklepnu. Asi jsem zabrnkal na správnou strunu, protože jsme se na večer domluvili a vyrazili v sestavě Mark (kterého znám už patnáct let!), Divy a já do baru s kulečníkovými stoly. Celkem mě pobavilo, že mě Mark vyzvedl před hotelem, přejel hlavní cestu a zastavil, protože jsme už byli na místě, ale jak jsem psal dříve - kdo by přebíhal pětiproudou vozovku v plném provozu? Překonat ji autem je jediná rozumná možnost.
Je to náramně pěkný bar, stolů tam mají snad 10. Vypadaly stejně jako u nás doma, koule taky, tága taky velmi podobně. Přesto jsem se při hře nedokázal do ničeho strefit, a až při podrobném zkoumání jsem našel trošku jiný tvar hlavičky tága, takový klobouček to mělo. Navíc nemohli uvěřit mému výkladu pravidel hry, neustále konzultovali Wikipedii. Mají pro všechno takové dětské názvy - např. normálnímu faulu říkají "ball in hand", jakože si mají vzít kouli do ruky, rozstřelu říkají "break", no nedařilo se mi s nimi slušně domluvit. Tak jsem jim aspoň předvedl výskok bílé koule až pod sousední stůl a pár nečekaných zakončení, ale spíš jsme kecali o situaci ve firmě, než abychom pořádně hráli.
Mezi řečí jsem se dověděl, že Divy se bude v listopadu ženit. V Indii. Chvíli mi to neštymovalo, jak se může ženit v Indii, když už pět let žije a pracuje v USA, tak jsem se pořád jak trdlo vyptával, jak mohl v Indii sbalit holku, když je celou dobu v Americe, až to Mark nevydržel a řekl mi, proč ze sebe dělám blbého, vždyť snad vím, že v Indii mají domlouvané svatby. Jé, úplně jsem na to zapomněl! Tak to Divy přiznal a dokonce nám ukázal fotku nevěsty v mobilu. Pěkná holka... Akorát se s Divym ještě neznají, uvidí se poprvé až na své svatbě.
Chvíli jsem se snažil najít si něco pozitivního na domluvené svatbě, ale nic moc se mi nedařilo. Situace se stala už úplně absurdní, když další den probírali kluci v práci, kdo z nich je zadaný, kdo je single a kdo ne, a kdo s kým už jako chodí doopravdy a kdo jen tak kamarádí a Divy na to říká "no já nejsu zadaný, ale budu se ženit"...
Po kulečníku jsme vyšli ven, ušli tři kroky a vešli do japonské restaurace, protože Mark měl hlad (já jsem pořád žádný hlad nepociťoval, zpropadený JetLag!). Tam jsme nejdřív asi 40 minut čekali na baru na volné místo u stolu, čehož využila Markova nová manželka - šikovná černoška (výměna za původní Korejku) - a připojila se k nám. Konečně nás vzali ke stolu. Vyzuli jsme se, vystoupali po dvou schůdcích na nějaké jakoby vyvýšené pódium a pak se trošku nešikovně zasunuli pod stůl uprostřed toho pódia, který byl pokrytý vyleštěným plechem. Po objednání pití přišel místní mistr kuchař a začal čarovat s nožem a jídlem na rozžhaveném plechu přímo před námi. Nikdy jsem takové vystoupení na živo neviděl, takže jsem zíral s otevřenou pusou. Třikrát jsem se pokusil natočit to na kameru v mobilu, a pokaždé jsem akorát trefil nějakou sice zručnou, ale poměrně nudnou pasáž.
Prvních 2:29 zvuk neladí s obrazem, nevím, kde nastala chyba...
Všechny ty šílené divočiny jako vyhazování kousků ořezaných chobotničkových chapadel do vzduchu a chytání je do čepice na hlavě (!), flambování komínku cibule asi dvoumetrovým plamenem kousek před mým nosem, a nějaké další neuvěřitelnosti se mi natočit nepodařilo... Teda ve Zlíně máme teďka nově otevřenou japonskou restauraci, musím to jít omrknout, jestli tam máme taky takového kouzelníka.
Jídlo jsem zvolil opět na bázi kuřete, což už sice hraničí s malou fantazií (a navíc Kamil mi pořád říká "nežer furt ty kuřata"), ale opět jsem si výborně pochutnal. Divy měl stejně jako v poledne lososa (vypadal skvěle), Mark si dal sushi a jeho žena nevím co měla. K tomu kopec opečené zeleniny, rýže a nějaké další věci, které neumím pojmenovat, ale byly moc dobré. Pokud se tam někdy znovu dostanu, rozhodně jdu do té chobotnice, ať natočím ten trik s kloboukem. Jo a co jsem nesnědl jsem si vzal do krabičky a cpal se tím ještě další den na večeři! :-)
Poté jsme se rozloučili s Divym a Markovou ženou (která tam měla vlastní auto) a Mark mě začal převážet přes hlavní cestu. Bohužel nějak minul odbočku k mému hotelu a tak řekl "nevadí, zajdeme ještě někam zapařit". Začal jsem tušit prů..švih, ale řekl jsem OK a jeli jsme - nejdřív ale k němu domů, protože si, jak se později ukázalo, potřeboval odskočit a doma je to přece jen nejlepší. Chvilku jsme se motali po cestách mezi stromy, než jsme přijeli k větším domům s apartmány. Vystoupali jsme do patra, vešli do prázdného bytu, Mark se ztratil někde v útrobách koupelny a já čekal u hlavních dveří. V tu chvíli na ně někdo zaklepal a mi bylo jasné, že jsme v kelu. No, když přeskočím tu nepříjemnou pasáž výměny názorů mezi manželi, kdy jsem se snažil nerozumět anglicky jak jen to šlo, můžu akorát říct, že někdy asi člověk nemá při výběru štěstí ani napodruhé. Možná, že u těch domluvených svateb je tohle paradoxně vyřešeno - proč se hádat s někým, koho mi přidělili rodiče, půjdu raději vynadat rodičům, přidělená manželka za to nemůže...
Věřil jsem, že už je to konec večera, ale Mark se zřejmě snažil zachovat tvář (těžko říct, před kým) a dál trval na tom, že jdeme někam pařit. Nakonec nechal manželku manželkou, nedbal na mé dobře míněné rady dát přednost teplu rodinného krbu, a jeli jsme do baru. Kousek od jeho domu, pořád jakoby v lese, jsme narazili na pořádnou hospodu jak z filmu. Říkal, že tam trošku kouří, jestli mi to nevadí (první místo v USA, kde jsem cítil cigaretový kouř), ale nakonec se ukázalo, že hlavním problémem bylo karaoke. Šíleně nahlas tam vyhrávaly známé i neznámé skladby, osazenstvo se střídalo u mikrofonu a zkoušelo napodobit zpěváka. Neslyšeli jsme kvůli tomu vlastního slova, a to jsme se přitom pokoušeli domlouvat na tom, jak v práci dál, co dělat, abychom nabouchali víc peněz a tak podobně. Bylo zajímavé spřádat plány na nějaký společný podnik s našimi syny - jeho skoro patnáctiletý začal programovat hry pro iOS, můj taky skoro patnáctiletý programuje všechno možné a nemožné pro kde co... Mark neustále mluvil o 3D engine Unity, že bychom se jej měli naučit a pak nechat naše syny v tom něco velkého vytvořit... Nakonec jsme tu diskusi bohužel museli ukončit, opravdu jsme se neslyšeli... a pak už mě konečně hodil domů.
Cestou jsme se ještě domluvili, že další den, v sobotu, jeho 11letá dcera hraje fotbal, mistrovský zápas, a že se na ni odpoledne zajdem podívat na stadion, jak to finále vyhraje. Znělo to dobře, bude tam klid, budeme moci probrat ty věci, které se v mírně zakouřeném a děsivě hlučném baru podařilo jen nakousnout.
Pokračujme víkendem...
Pokračujme víkendem...
Žádné komentáře:
Okomentovat