V sobotu jsem se probudil před šestou a vůbec jsem se necítil dobře. Nemohl jsem už usnout (nesnáším ten JetLag!), a tak jsem začal instalovat Linux na notebook, který mi Ron půjčil. Rozhodl jsem se nainstalovat Ubuntu z jedné USB flashky (instalační) na druhou, abych nijak nepoškodil ani neohrozil stávající instalaci Windows. Během chvíle se mi podařilo zničit obě USB flashky, aniž bych si byl vědom jak. Později jsem zjistil, že na instalační flashku se nakopírovala tabulka oddílů z pevného disku - nechápu! Jediná možnost teď byla stáhnout instalačku Ubuntu přímo do Windows, tzv. Wubi. To ale na místním 802.11b Internetovém připojení bude trvat minimálně tři hodiny :-/ Bylo sotva 8 ráno a protože jsem byl moc unavený, na chvíli jsem si ještě lehl...
Probudil jsem se v 12:30, dost pozdě na to stíhat fotbalové utkání na 13:00. Zkusil jsem zavolat Markovi, ale bůhvíproč se mu nešlo dovolat. Napsal jsem mu zoufalý mail a šel si znovu lehnout. Nevím, jestli jsem měl bolení hlavy z předchozího večera, těch piv bylo jen pár, anebo jestli jsem měl JetLag nebo co vlastně, ale až do večera jsem se nemohl zmátořit.
Nakonec jsem se v 10 večer dal trochu dohromady a vyrazil na nákup, protože už jsem neměl vůbec nic, ani jídlo, ani zubní pastu. Divy mi doporučil nějaký místní obchůdek BI-LO, jen jednu světelnou křižovatku od hotelu, tak jsem tam zajel. Při procházce mezi regály jsem nechápal, že většina věcí je jednoduše levnějších než u nás. Třeba moje oblíbená ústní voda, kterou bych do letadla nepropašoval, tu stojí půllitr asi 110 Kč, zatímco u nás nejmíň 135. No a platy mají trošku vyšší, tak 3-5x. To se jim to tu nakupuje... :-)
Koupil jsem si co jsem potřeboval, pár věcí, na které jsem měl chuť (třeba ty dobré řecké jogurty nebo čokoládové mysli) a vyrazil jsem k pokladně zkusit platit. Ukázalo se, že kartou stačí vlastnoručně projet přes snímač magnetického proužku a pak se na displeji objeví nabídka, která se mě ptá, jestli je karta kreditní nebo debetní a ještě asi další 4 možnosti. U kreditní byl symbol podpisu, u debetní byl symbol zadávání PINu. Maje kreditní kartu od mBank jsem zvolil "kreditní", paní mi řekla, že v tom případě bude ale potřebovat můj podpis a podala mi nějaký lísteček, tak jsem se jí podepsal a bylo to. Podpisem jsem v Česku platbu nestvrzoval už tak 4 roky, je srandovní, jak jsme oproti Americe jinde (vepředu?).
Jo a mimochodem, nákupní košíky tu nejsou na mince a přivázané řetězem jako u nás, jsou tu prostě volně ve stojanech, a po parkovišti prochází člověk od toho obchodu a sbírá případně nepořádně zaparkované košíky. Z čeho je ten obchod platí, když prodává věci tak levně? Nebo jinak - proč to nejde u nás, když máme mnohem levnější pracovní sílu a dražší nákupy?
S chutí jsem použil půlku toho nákupu hned v koupelně na sebe a šel jsem spát. V neděli ráno jsem se probudil a začal psát tento blog s 5denním zpožděním (kterého se doteď nemůžu zbavit). Odpoledne jsem byl pozvaný k Ronovi na večeři, tak jsem se snažil co nejvíc s tím psaním pohnout.
Po obědě mi zavolal Ron do hotelu a řekl mi svůj časový plán - že si nejdřív zajede do obchodu pro kutily a pak se pro mě staví a vyzvedne mě u hotelu, abych si u nich mohl dát třeba víno a nemusel se strachovat policie (místní lidé klidně před jízdou pijí alkohol, policie jim to toleruje, ale já jsem se toho nechtěl zúčastnit, přestože vím, jak skvělý a nepřemožitelný jsem řidič, když si dám pár sklenek vína nebo pár štamprlí). Napadlo mě, ať se pro mě staví dřív, že se s ním rád podívám do toho kutilského obchodu. On se mě ještě zeptal na pevné boty, tak jsem potvrdil, že je mám, a už jsem jen čekal, až mě vyzvedne. Zajeli jsme zas jen přes cestu od hotelu (jak to, že je tu všechno tak blízko?) a vešli do něčeho, co vypadalo jako by to našemu OBI či Baumaxxu z oka vypadlo:
Ron si koupil náhradní žárovky (takové hrozné baně, do kuchyňských podhledů) a desku na skříň (koupil si drahou skříň na víno, která neměla shora vůbec žádné zakončení, tak si to dodělá sám - šikula!) a jeli jsme kamsi na procházku. Oni se totiž rozhodli, že by se chtěli projít, a protože Američané nikdy nikam nechodí, tak se zkusili zeptat mě, jestli s nimi půjdu. No jistě, a rád!
Popojeli jsme kousek na nějaké parkoviště vedle cesty a našli tuhle mapu procházky. Vyrazili jsme na ni, a Ron a Shallen se jali pochodovat jak o život, jako když člověk chce stihnout autobus. Brzy jsme podešli silnici a dostali se do oblasti velmi pěkné zeleně, nějakého snad lesoparku s pečlivě udržovanými cestami a sem-tam informačními tabulemi o tom, co v tom lese žije a roste.
Cestou jsme potkávali i jiné Američany (původem z Číny, Japonska a dalších zemí), kteří se tu pohybovali, někteří pěšky, jiní i na kolech. Byl jsem nadšený z toho, že vidím lidi v pohybu i bez automobilů, a chtěl jsem je začít počítat, abych zjistil, kolik jich tak je, ale po chvíli jsem si všiml, že se ti lidé opakují! Ano, jako ve filmu Truman Show, kde herci obíhali/objížděli blok domů, aby to vypadalo, že je jich na ulici hodně! Raději jsem to přestal řešit a všímal si jen krás přírody.
Toto je prosím živý bambus, jako keř nebo strom...
Sotva Ron se Shallen upochodovali tím ostrým tempem 3/4 míle (1200 metrů), otočili se jako na obrtlíku a uháněli zas zpět. Sotva jsem jim stačil...
Došli/doběhli na parkoviště, skočili jsme do auta a uháněli na večeři. Tentokrát mělo být něco ještě lepšího než fazolová polévka minule - pozvali mě na stejk. Ovšem stejk to není ledajaký - ten vlevo je normální hovězí, ale vpravo je bajsn!
Pořád jsem nevěděl, co to bajsn je, až mi to Ron konečně řekl po písmenech a fakt - oni mi normálně pekli stejk z bizona! A já myslel, že je zlý bílý muž už dávno vyhubil...
Ron rozdělal gril na terase, hodil to tam, jeho žena zas bleskurychle vykouzlila velký salát, s Ronem jsme ještě stihli vyměnit i žárovku (nešla povolit, mrcha, tak jí stříkl do závitu injekční stříkačkou+jehlou rozpuštěné mýdlo, a fakt to pomohlo - cool) no a už jsme se zase cpali skvělým jídlem - k radosti Kamila to konečně nebylo kuře, ale hlavně - JetLag mě už začínal opouštět a prášky jsem v neděli dojedl, takže mi zas začal fungovat trávicí systém a já tu večeři snědl hezky celou! Dokonce i zmrzlinu po večeři jsem zvládl :-)
Dlužno dodat, že bizon chutná k nerozeznání stejně jako normální hovězí. Ale měl by být zdravější, prý.
No a pak jsme si ještě sedli do obýváku a já jsem obdivně studoval jeho multimediální systém. Centrem je přesně ta TV, kterou už rok chci (55" LCD LG s LED podsvícením s lokálním stmíváním, jaj!), dále tam má Blu-ray přehrávač napojený na Internet a na něm spuštěný web/soft Pandora, který se jednoduše učí, co má kdo v rodině rád za hudbu a pak mu ji umí pouští (velmi zajímavé), a dokonce jsem si ve skříni pod TV všiml i UPS!
No a pak jsme si ještě sedli do obýváku a já jsem obdivně studoval jeho multimediální systém. Centrem je přesně ta TV, kterou už rok chci (55" LCD LG s LED podsvícením s lokálním stmíváním, jaj!), dále tam má Blu-ray přehrávač napojený na Internet a na něm spuštěný web/soft Pandora, který se jednoduše učí, co má kdo v rodině rád za hudbu a pak mu ji umí pouští (velmi zajímavé), a dokonce jsem si ve skříni pod TV všiml i UPS!
Ta UPS mu zálohuje nějaký systém na nahrávání pořadů z kabelovky. Má to doma prostě skoro tak vymakané, jako já, ale některé věci má ještě dotaženější :-) Tak jsme chvíli učili Pandoru hrát "Western Country" hudbu, kterou má ráda Shallen, a pak už mě hodili domů spát, protože ráno zas musíme do práce... Díky za večeři, Gordonovi!
Žádné komentáře:
Okomentovat