Po přistání v Charlotte jsme šli rovnou na pasovou a celní kontrolu. Tohle je to místo, kde se láme chleba - kolikrát tu člověka otočí a on letí zas 20 hodin zpátky do Indie, aniž by viděl byť jen píď USA. Při osobním pohovoru s pohraniční stráží je prý důležité zachovat chladnou hlavu, usmívat se, odpovídat bezchybně na otázky a hlavně - mít správně vyplněné ty zpropadené formuláře!
V letadle před přistáním rozdávali nějaké papíry, ale moc jsem nerozuměl, který je na co, takže jsem si vzal jen jeden z nich a ani ho nevyplňoval (pamatoval jsem si z komunikace s US ambasádou, že lidé letící na vízum nemusejí vyplňovat formuláře jako ti, co přilétají na bezvízový styk). Navíc, přesně dle slov Bohumila z Dědictví aneb KuHoGuTag - bylo mi tak blbě, že jsem neměl ani tužku!
Když jsem si trochu opláchl obličej studenou vodou v rest roomu (=WC), abych se vzpamatoval z té letové anabáze, pokračoval jsem k pohraničníkům. Dostal jsem se právě na konec té 300+ členné fronty lidí z našeho letu. Pochopil jsem, že tam budu čekat nejmíň hodinu, a protože jsem věděl, že na mě doma (kde bylo už po jedenácté večerní) čekají mí milí a rádi by slyšeli, jestli jsem ve zdraví na zemi, zkusil jsem si navzdory zákazu nenápadně zapnout svůj smart phone. Bohužel, než nabootoval jeho operační systém, už byl u mě security guy a klidně, ale důrazně mi řekl, ať si ten mobil honem vypnu. Asi mají strach, že bych jim tam vyfotil nějaké bezpečnostní opatření a pak jako ve filmu Mission Impossible pronikl přes jejich ostrahu?
Půjčil jsem si tužku od německého turisty a vyplnil formulář o tom, odkud a čím jsem přiletěl, kdo mi vydal pas a jaké je jeho číslo, kde budu bydlet a kdy se budu vracet zpět do vlasti. Počkal jsem tu hodinku a čtvrt a konečně se dostal na řadu. Číňan (konečně ne černoch :) tam rozděloval tu frontu lidí k jednotlivým výslechovým okénkům. Když jsem se jako poslední dostal na řadu a řekl jsem mu, že mám vízum, zeptal se mě, jestli jsem vyplnil jakýsi formulář. Tak jsem mu ukázal ten svůj modrý, on mi na to neuvěřitelně lámanou angličtinou řekl, že musím vyplnit další a dobrácky mi půjčil svou tužku, protože už tam nebyl nikdo jiný, kdo by mi ji půjčil. Vyplnil jsem tedy další formulář, který měl velmi podobné kolonky jako předchozí a přišel jsem konečně na řadu ke klíčovému okýnku.
Černoška za neprůstřelným sklem se mě chtěla začít vyptávat na všechno možné, ale protože jsem na ni byl připraven, strčil jsem jí pod nos zvací dopis, který jsem si předtím od své firmy vyžádal. V něm bylo popsáno přesně to, co se mě chtěla vyptávat (kam jedu, proč, za kým, kdo to platí, pro koho pracuju, kde doma bydlím, kolik mám peněz, mám-li zpáteční letenku, kdo platil let a ještě dalších pár nesmyslů). Tak to mlčky opsala do počítače a jali jsme se snímat mi otisky prstů jako nějakému usvědčenému zločinci: nejdřív 4 prsty na pravé ruce, pak pravý palec, pak totéž i na levé ruce. Nakonec mi vyfotili i oční sítnici. Hmm, a co moje DNA, to nechcete? Můžete si vzít ty vzorky, co jsem vám nechal v letadle...
Paní mě už jen upozornila, že při odletu musím u aerolinek odevzdat ten kousek papíru, co mi teď dává z některého z těch formulářů do pasu, což jsem jí řekl, že už znám, že mě minule kvůli tomu málem zastřelili, propustila mě a já šel dlouhou chodbou na kontrolu - už ani nevím čeho. Myslím, že kufr šel zase na rentgen a já zas sundával opasek, už si to ani nepamatuju, bylo to celé skutečně vyčerpávající. Navíc jsem v tu chvíli končil už asi 28. hodinu bez jídla, takže jsem toho měl fakt dost. Konečně jsem se o půlnoci evropského času vymotal z podzemí a vyšel do garáží, kde na mě celou dobu (přes hodinu a půl) trpělivě čekal Ron, který mě do USA vlastně pozval. Měl jsem skutečnou radost, že tam ještě stojí, ale když jsme se přivítali a on mi řekl, že mě zve na večeři, byl jsem na vážkách. Nakonec jsem mu řekl, že toho dneska asi moc nesním, a šli jsme hledat auto.
Okolo letiště v Charlotte, které je opravdu velké a pořád se zvětšuje, stojí několik parkovišť. No a protože je to k nim daleko, tak tam jezdí malý autobusek, který rozváží lidi k těm parkovištím. Seděla v něm nějaká skřehotavá paní a naprosto nesrozumitelně něco říkala. Chvíli jsme kroužili kolem letiště, načež jsme skončili u špatného parkoviště ("Daily", místo "Daily North"). Tak jsme počkali a ta dobrá duše nás pak mimo svou obvyklou trasu zavezla i na to správné. Před nastoupením do auta jsem se trochu nadýchal čerstvého, horkého a velmi vlhkého vzduchu a vyjeli jsme. Po 20 minutách pohodové jízdy jsme přifrčeli do nějaké krásné restaurace, kde lidé posedávali venku pod deštníky a zobali pizzu (později jsem se dověděl, že tahle restaurace je schválně postavena v evropském duchu, že není americké sedět venku na terase). My jsme šli dovnitř, seznámil jsem se tam s Ronovou manželkou a taky s kolegou Divym, se kterým si už pět let vyměňuju maily a ještě jsme se neviděli. Je to šikovný mladý Ind, usměvavý, klidný až nesmělý.
U jídla, které jsem si neuměl pořádně objednat, protože neznám názvy surovin a oni zas neznali klasickou čtyřsýrovou pizzu, se mě jali vyptávat na obvyklé společenské věci, které jsem zřejmě velmi šikovně zodpovídal, protože se i celkem nasmáli. Jen když přišla řeč na typická jídla v Česku jsem se zas odmlčel. Kruci, já se snad budu muset těch pár desítek slov naučit, abych nebyl u stolu vždycky tak mimo! Nakonec jsme dojedli tak půlku toho, co jsme si objednali, zbytek si dali do krabic (je to tu naprosto běžné, že zaplacené jídlo se nevyhodí, ale odnese se domů) a rozešli se. Ron mě bral autem na hotel, jeho žena nás doprovázela ve svém autě, protože mi prý koupila nějakou zeleninu a další jídlo, abych když se v noci probudím hlady, měl co zakousnout :-)
Přijeli jsme do opravdu krásného hotelu "Extended Stay Deluxe" a mi se konečně udělalo trochu líp. Na recepci jsem se domluvil s moc milou paní a šli jsme do pokoje (fotky za chvilku). Nechali mi tu pár tašek jídla, nějaké ovoce, jogurty a balenou vodu a rozloučili jsme se. Bylo 9 hodin večer místního času, moje tělo mělo 3 hodiny ráno a já měl začít synchronizovat své biologické hodiny, aby mě Jet Lag trápil co nejkratší dobu. Proto jsem se místo spaní vrhl na konfiguraci WiFi připojení ve svém telefonu, abych byl zase online a mohl dát vědět rodině, jak jsem dopadl.
Z recepce jsem měl sice heslo pro Internet, ale po připojení do místní WiFi sítě nazvané "goesh" se nic nedělo a nic nefungovalo. Byl jsem ale v dobrém rozmaru, tak jsem zašel na recepci, pohovořil s recepční, ta mi dala telefon na firmu, co té jejich wifi síti dělá technickou podporu a já jim zavolal z pokojového telefonu. Narazil jsem tam na nějakého člověka, se kterým jsem si hned padl do noty. Původně jsem měl trochu obavu z nějakého černocha nebo indiána, ale podle výslovnosti to musel být nějaký kluk z Česka nebo nejdál z Polska. Když jsem mu řekl, že mi ten jejich Internet v Androidu nejede, tak jen nešťastně řekl "no jo, když ono to nebylo navrženo pro mobilní telefony!". Tento tón odpovědi je tak typicky středoevropský, že mě to nesmírně pobavilo. Uklidnil jsem ho, že mám IP adresu, ale že nejede DNS, tak to pochopil, že se se mnou může bavit na rovinu, tak mi řekl, ať skočím na http://4.2.2.1/, no a když ještě něco pošteloval na své straně, tak se to skutečně rozjelo. Byl jsem konečně online a Amerika mi ležela u nohou!
Šel jsem spát až v 11 večer místního času, jak se to má správně dělat - první den jít spát co nejpozději, tak se prý Jet Lag zkrátí na minimum. Usnul jsem brzy, a probudil se v přesně v 6:20, jako každý den... Bohužel, v 6:20 středoevropského času! Takže jsem spal jen hodinu a půl :-( Nevěřil bych, že mám biologické hodiny tak přesně seřízené, že tohle dokáží. Teď už to vím. Když to teď píšu, tak jsem tu už pátý den a pořád ještě mě Jet Lag trápí... Ale neva, Ronova žena mi říkala, že se někde dočetli, že inteligentnější lidé trpí Jet Lagem déle - takže jsem asi super inteligentní :-)
Pokračujme prohlídkou hotelového pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat