První den v práci

(předchozí část)

Kolega Divy mě v devět vyzvedl a frčeli jsme do práce. Bylo to asi jen míli daleko, člověk by to prakticky mohl i dojít pěšky, jenže tady by to mělo dva háčky: za prvé, nikdo, ale opravdu NIKDO, tu pěšky nechodí. Proto se tu také nenamáhají se stavbou zbytečností typu chodníků kolem cesty nebo snad přechodů pro chodce přes pětiproudou vozovku (což je místní standard pro každou běžnou ulici). A za druhé, i kdybych to zkusil jít pěšky trávou kolem silnice, zastavilo by mi prakticky každé okolojedoucí auto a každý člověk by se mě zeptal, co se mi stalo (že jdu pěšky) a jak mi může pomoci... To už je prostě jednodušší jet tím autem, ne?

Kanceláře firmy jsou v nové vysoké prosklené budově, která je obklopená nápaditě tvarovaným parkovištěm pro stovky a stovky aut, a to všechno je samozřejmě utopeno v množství nádherné zeleně. Pokusil jsem se to vyfotit panoramatickým snímkem, takže si odmyslete to zkreslení, je to pohled zleva až úplně doprava :-) Všechna zeleň je tu neuvěřitelně dokonale udržovaná, trávník nakrátko střižený, záhonky hezky zasypané mulčem, keříky ostříhané, a dokonce jsem tu viděl nějaké zaměstnance asi technických služeb sbírat listí spadlé ze stromů! Nechápu, kde na to bere město peníze, vždyť daně jsou tu odhadem poloviční až třetinové oproti našim českým...

V kanceláři sedíme my programátoři v něčem, čemu se asi říká open space - čtyři až pět na jedné hromadě, tohle je zrovna pohled na moji židli. Každý má dva Full HD monitory Samsung a pod stolem počítač Dell Vostro. Židle jsou pekelně pohodlné, mírně houpací, prodyšné materiály, zvedací područky, odpružené... paráda.

Dále pokračuje dovnitř budovy původně asi široká chodba, na které jsou teď uprostřed postavené klasické kukaně jako z filmu Office Space, zatímco po obvodu chodby je asi šest prosklených dveří do kanceláří větších managerů. Každý na každého vidí, takže by si jeden myslel, že se tu maká jako o život, ale co jsem hned za první den pochytil vypadalo spíš na pořádnou pohodu jazz. Kluci kecali o filmech, hrách a ženských tak vehementně, že jsem se nemohl ani soustředit na práci...

Na konci je pak kuchyňka a vedle i velká zasedací místnost vybavená moderní audiovizuální a telekonferenční technikou, takže se tu prakticky neustále pořádají nějaké porady. V kuchyňce už bohužel není mísa plná ovoce a druhá mísa plná sladkostí, jako jsem byl zvyklý v minulém století v Hickory. Ani automat na Kolaloku jsem tu nenašel, takže piju čistou vodu z barelu - aspoň z toho neztloustnu :-)

První oběd

V poledne se za mnou stavil Ron, že jestli si vyrazíme na oběd. S překvapením jsem zjistil, že místní kolektiv je tak řekl bych nesourodý, že spolu nechodí na oběd, ale každý si buďto nosí jídlo z domu, nebo se v polední pauze někam vypaří a pak se zas potichu vrátí. To my ve Zlíně to máme onačejší - na oběd chodíme prakticky všichni spolu a kromě jídla si taky pokecáme. Díky tomu je každý den celé dopoledne se na co těšit a celé odpoledne na co vzpomínat...

Tak jsme tedy vyrazili s Ronem a Majklem (mladý kluk, původně prodavač v Apple shopu, cestou zaníceně Ronovi tvrdil, že si má koupit iPhone, protože Android je roztříštěný mezi mnoho zařízení a není dost zabezpečený, heh) do pár stovek metrů vzdálené skupiny restaurací, a to pěšky! Majkl sice brblal, ale Ron řekl, že to zvládneme a že tam dojdeme. A vskutku, nebylo to těžké, pokud si ovšem odmyslím to adrenalinové přebíhání pětiproudé dálnice v poledním mírném provozu. Holt tady se jezdí autem kolikrát jen proto, aby se člověk bezpečně dostal z jedné strany vozovky na druhou :-)

Zvolili jsme mexickou restauraci a vešli dovnitř. Hned u dveří se nás ujala moc krásná servírka a zeptala se, kolik nás je. Když jsme se spočítali, řekla, že nám najde stůl, a odběhla dovnitř restaurace. Tak to tu chodí všude - člověk nebloudí po restauraci a nehledá si místo, ale čeká spořádaně u dveří a místo mu hledá někdo z personálu. Až servírka místo najde, tak na něj hosty obřadně uvede a rozdá přitom zároveň i jídelní lístky.

Začetl jsem se do nabídky jídel a jal se vybírat si svůj první letošní americký mexický oběd. Bylo to poněkud zkomplikováno tím, že jsem vůbec neměl hlad (kombinace Jet Lagu a obřího jablka, které jsem ukořistil na improvizované snídani v hotelu a snědl až těsně před polednem) a hlavně že jsem neznal názvy jídel ani anglicky, ani mexicky. Nakonec jsem si vybral pokrm podle sympatického jména "Speedy Gonzáles", o kterém zpívá Lou Fanánek Hagen v písničce od Tří sester. Ukázalo se, že to byla naprosto výborná volba, spočívající v kuřecích kouscích, tortilách, rýži a ještě čemsi. Bylo to strašně dobré, ale žaludek nebyl ještě úplně OK, takže jsem toho moc nesnědl :-(

První placení

Nakonec přišlo na řadu placení. Každý si platí sám za sebe, takže mě čekala prvotní zkouška ohněm kreditních karet. Pro jistotu jsem si vzal tři od různých bank, a protože největší pochybnosti jsem měl o MasterCard od AirBank, dostala tato karta přednost. Celý obřad placení mi teď zpětně připadá už zcela logický, ale napoprvé (v minulém století jsem v USA ještě platil papírovými penězi, takže tohle bylo opravdu mé první karetní placení) to mělo pro mě mělo přídech maximálního magična. Pro jistotu si to rozepíšu po jednotlivých krocích:

1. člověk na dotaz servírky řekne, že už nic dalšího nechce, jen platit
2. servírka přinese krásnou koženou knížečku/složku s účtenkou, kterou před člověka položí
3. člověk mrkne dovnitř a vloží tam do kapsičky svou kartu (tvrďák to udělá i bez mrknutí)
4. servírka popadne knížečku a odběhne s ní i s platební kartou někam pryč (!!!)
5. za chvíli se vrátí, v knížečce přibyly další dvě účtenky a propiska
6. člověk napíše do připravené kolonky na jedné účtence výšku spropitného a pod to celkovou cenu
7. dále se člověk na tutéž účtenku do připravené kolonky podepíše
8. nakonec člověk nezapomene odebrat svou kartu zpět, a může si vzít i tu druhou účtenku
9. servírka bere knížečku a odbíhá pryč, tím je jakože zaplaceno

No a teď si připomenu, kde všude se mi to napoprvé zadrhlo :-) Tak především, našinec vychovaný bankami k tomu, že kartu NIKDY NESMÍ pustit z dohledu, dokonce ani z ruky ji nesmí dát, se v bodu číslo 4 úplně zachvěje hrůzou. Když je tu ale s místními, tak to nějak překoná a čeká, co se bude dál dít. U mě speciálně se mezi bodem č.4 a č.5 vytvořila velmi dlouhá časová prodleva, a nakonec přišla utrápená servírka zpět k našemu stolu a řekla, že neví, kde je chyba, že asi na její straně, ale že ta karta prostě nefunguje. Tak jsem se všeználkovsky usmál, jakože jsem to samozřejmě očekával, a MasterCard od AirBank jsem bleskově vyměnil za kreditní VISA od mBank. Děvče odběhlo a tentokrát se vrátilo asi za 6 sekund, až mě to vylekalo, a pokračovali jsme bodem 5.

Odkoukal jsem, že výška spropitného (anglicky "Tip") se nastavuje zhruba na 15-20% ceny jídla, tak jsem se jal počítat 17,5% z $8.49. Nakonec mi přišlo vtipné nastavit spropitné na $1.50, aby výsledná cena byla baťovských $9.99 (nevím, jestli to obsluha ocenila...). Dále jsem byl zvědavý, kdy dojde na kontrolu PINu, ale když se mě na něj pořád nikdo neptal a už jsme vyšli i před restauraci a šli zpátky do práce, pochopil jsem, že místní lidé asi umějí tahat z karet peníze i bez PINů. Je to celkem překvápko, v Česku ta karta už funguje jen na čip a PIN...

No a co ještě jsem trošinku nezvládl? Ano, vzít si tu svou kreditní kartu v 8. kroku z knížečky zpět. Pořád jsem si totiž myslel, že po mém podpisu ještě bude nějaké šachování s kartou z jejich strany, ale kdepak... Oni to totiž dělají úplně jinak než my - nejdřív si tou kartou i bez mého podpisu zřídí přístup k mým penězům, a potom už bez karty si z mých peněz můžou stáhnout kolik se jim zachce! Samozřejmě si vždycky vezmou právě tolik, kolik jim napíšu na účtenku a podepíšu, ale pro našince je to myslím zcela šokující přístup a postup celého placení (porovnej s našimi restauracemi, kde až za hostem táhnou platební terminál pro odsouhlasení částky a zadání PINu).

Po příjemném obědu odpoledne rychle uteklo a když se kolem páté začali spolupracovníci postupně ztrácet domů a já se chystal vyrazit na svou první cestu autem domů do hotelu, se za mnou zastavil Ron, že mě zve k sobě domů na fazolovou polévku. No a tak jsme vyrazili... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)