Pracovní povinnosti mě měly zavát 10 tisíc kilometrů západojihozápadně od domova, do Severní Karolíny ve Spojených státech amerických. V tomto století jsem ještě mimo náš starý kontinent nepobýval, a tak pro mě mělo být všechno jakoby poprvé. Budu si tu o tom vést deníček - jako zálohu své selektivní paměti a snad i pro pobavení ctěných čtenářů.
Cestu ze Zlína do Charlotte je nejlépe a nejrychleji absolvovat letadlem. Zatímco Charlotte letiště má, Zlín bohužel od smrti Tomáše Bati při leteckém neštěstí to své letiště v Otrokovicích nerozvíjel, a tak jsme museli startovat z jiného města. Volba padla na Vídeň v Rakousku, odkud se dalo jedním krátkým přeletem doskočit do Frankfurtu v Německu. Odtamtud už letí přímá linka až do Charlotte v Severní Karolíně.
Na letiště je třeba dostavit se včas, nejlépe dvě hodiny před odletem, což v mém případě znamenalo být ve Vídni v 6:50. Proto jsme plánovali vyjet z domu už v 4:15, takže jsem vstával v nekřesťanských 3:30 po asi 4 hodinách neklidného spánku. V tuto noční dobu samozřejmě žaludek normálně spí, takže jsem ho raději nebudil, abych si ho nepopudil proti sobě, a prakticky nic jsem neposnídal.
Pepa šéf a řidič vyrazil zostra směrem na Uherské Hradiště přes různé malebné vesničky s cestami kroutícími se mezi domečky. No a když ještě před Kunovicemi narazil na silniční uzávěru, která prodlužovala naši cestu o desítky kilometrů a tím i minut, cestovní tempo ještě zvýšil a razance používání pedálů brzda a plyn daleko přesáhla hranice mého gyroskopu ve středním uchu. Krátce řečeno, přepadla mě krutá kinetóza, nebo-li udělalo se mi pěkně blbě od žaludku.
V Břeclavi jsem už zvažoval hodit pořádnou tyčku (slang pro vyprázdnění žaludku cestou, kudy se normálně jen naplňuje), ale bylo mi to trapné, když jsem vlastně nic nejedl, a tak jsem si říkal, že to v pohodě zvládnu, vydržím a rozdýchám. Naštěstí hned dvě vesničky za bývalým hraničním přechodem Poštorná/Reinthal Rakušané postavili nádhernou dálnici a tak jsme frčeli už rovně a konstantní rychlostí až do Vídně. Pominu-li nesmyslnou zácpu přímo ve Vídni na okruhu kolem města, dorazili jsme na letiště včas. Venku byla zima, pršelo a foukalo tak, že to Pepovi obrátilo deštník naruby, když se vracel na parkoviště uklidnit houkající auto (nezavřel jsem pořádně dveře, sorry).
Já jsem mezitím vstoupil rovnou do haly letiště Vídeň Schwechat... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)
Žádné komentáře:
Okomentovat