Zobrazují se příspěvky se štítkempříroda. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempříroda. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 24. července 2018

Morče Kubík

Na jaře 2012 jsme Ráďovi dali k narozeninám morče. Pojmenovali jsme ho Kuba, Kubík. Byl moc krásně barevný a mazlivý.

Od jara do podzimu bydlel "na letním bytě" venku, aby byl na čerstvém vzduchu, dostával čerstvou trávu a další zeleninu. Celý den poslouchal ptáčky, v noci si sám spal v boudě, ráno už stával na verandě a čekal na nás. Když měl na něco hlad nebo chuť, přivolal nás svým typickým pískáním. Na zrní, které mu v granulích nechutnalo, za ním chodila myška.

Moc rád jedl seno, ale jen a pouze "z Železných hor". V prodejně věcí pro zvířátka už mě znali, vždycky jsem trval na tom, že chci z Železných hor, že to Kuba pozná a jiné jíst nechce. Mlsoň! :)

Jen v zimě jsme si ho brávali domů, aby nám nezmrzl. To pak bydlel s námi v kuchyni v kleci, spával v převrácené krabici od mlék, kam si vždycky zaběhl schovat se před námi, když dostal nějaký mls - nejraději měl mrkev. Věděl moc dobře, že mrkev bydlí v ledničce a tak vždycky moc kvíkal, jen když slyšel otevření jejích dveří. Za dobroty uměl taky moc pěkně poděkovat, takovým zvláštním zavrkotáním. Naopak pokud ho něco zlobilo, třeba pronikavé cinkavé zvuky, dával nám to vědět cvakáním zubama. Myslím, že jsme mu docela dobře rozuměli.


Jak se brzy ukázalo, rozuměl i on nám. Slyšel na své jméno, na zavolání přišel, věděl taky, co znamená "mrkvička" nebo "celer". Aby na nás nebyl v létě tak závislý, postavil jsem mu venkovní výběh a propojil ho potrubím s jeho verandou. Poprvé se dlouho bál do trubky vejít. Ale nakonec sebral odvahu a s typickým škrabkáním drápků v trubce proběhl až na konec, kde na něj čekala šťavnatá travička. Pak už si to pamatoval a chodil si sem-tam jak se mu zachtělo.


Tak to nějakou dobu šlo, ale nakonec jedno sušší léto už v dosahu trubky nebyla žádná čerstvá tráva a tak nemohl sám chodit na pastvu. Tehdy jsme se odhodlali k revolučnímu kroku a pustili jsme Kubíka na volno z domečku na zahradu. Věřili jsme, že jestli se má u nás dobře, neuteče, ale navečer se sám vrátí do svého příbytku. A Kubík to (na rozdíl od svých předchůdců) skutečně dokázal!


Celý den si hopkal šťastný po zahradě, tam si zobl ostřice, tam si ohryzal nějakou větvičku, tu ukousl list pampelišky, a pak si zaběhl pod boudu, kde měl v létě vždycky chládek, takže mohl odpočívat vleže na bříšku. Byl svobodný a bydlel s námi dobrovolně, snad i rád. Měli jsme z něj obrovkou radost.

Potrubí měl celý den otevřené, takže napít nebo na něco dobrého na zub si chodil na verandu, někdy jen tak ležel na zápraží, v horku většinou vycházel ven až s večerem. S chutí taky lehával na verandě a hlavu měl přitom vraženou v trubce, jako by tam měl průvan nebo nějaký klid, nevím.


Roky ubíhaly, Kubík nemládl. Byl i dvakrát u paní doktorky, dostal nějakou injekci proti parazitům, ale jinak to byl zdravý pašák. Až před rokem se mu naráz zakalily oči takovým mléčným zákalem. Paní doktorka vyřkla obávaný ortel - Kuba přestal vidět. Navrhla zkrátit mu život injekcí, ale my jsme si ho odvezli domů. S obavou jsme čekali na konec zimy - jak si sám na jaře poradí v boudě?


Ukázalo se, že náš Kubík nějakým zázračným způsobem dokázal fungoval i se zakaleným zrakem. Chodil si z boudy na zahradu a zpět, jako by se nechumelilo. Nechápu, jak to dělal, musel vidět jen nějaké stíny nebo možná ani to ne, ale přesto se dokázal orientovat a žít dál. Byl to opravdový bojovník.

Když jsem mu dnes v poledne nesl oběd, našel jsem ho, jak netypicky leží a spí na sluníčku. To přece nemá rád? Pohladil jsem ho a domlouval jsem mu, že má na verandě na misce celer, ať si na něj zajde. Tak vstal a zaběhl do trubky. Odpoledne jsem ho ale uviděl zase ležet venku, tentokrát ve stínu velkého keře. Přišel jsem za ním a uviděl, že už nedýchá...


Dožil se šesti a půl roku. Na morče asi slušný výkon. Poslední dobou to musel mít bez zraku moc těžké, ale nevzdal to a žil, dokud to jen šlo. Byl členem naší rodiny a bude nám chybět. Místo svého posledního odpočinku si pod velkým rozkvetlým keřem vybral sám, tak jsem jeho volbu respektoval. Teď tam leží pod zemí a nad sebou má křížek se jménem a datumy, kdy k nám přišel a kdy od nás odešel.

Chtěl jsem o něm napsat, protože bych nerad zapomněl, jak byl výjimečný. O morčatech se říká, že mají paměť jen 3 týdny. Náš Kubík si pamatoval trubku k výběhu od podzimu do jara. Taky se o nich říká, že nesmějí navlhnout. Náš Kubík si rád chodil v dešti ven, sekal si travičku a voda mu vůbec nevadila. To, že rozuměl, co mu říkám, už jsem psal. Chápal celé věty typu "Kubíku, přinesl jsem ti mrkvičku, je na verandě v misce, vlastně ne, dal jsem ji za misku".

Na podzim, když jsme ho stěhovali do domu, tak jsme s úžasem zjistili, že dokázal natrhat krabici od mlék na malé kousíčky a pečlivě ucpat všechny škvíry ve svém dřevěném domečku, aby mu tam netáhlo. A když jsme mu dali nějaké staré hadry do domečku a v legraci řekli, aby se jimi přikryl, tak jsme pak překvapeně zjistili, že si z nich udělal krásné hnízdečko a navrch se přikryl pečlivě okousanou krabicí od mlék, aby byl jako v nějakém úzkém zatepleném tunelu. Byl to opravdový šikula!

Zahrál si taky v mém zatím nejsledovanějším filmu na Youtube, kdy jsem testoval NoIR kameru k Raspberry Pi a automatické nahrávání po detekci pohybu:


Byl naše tuším druhé nebo třetí morče, ale byl naprosto výjimečný svou samostatností, inteligencí a dlouhověkostí. Budeme na něj s láskou vzpomínat...

čtvrtek 20. srpna 2009

Ptáci: ne horor, spíš asi už podzim

Stojím si tak na terase, brousím zábradlí (o tom za chvíli) a najednou slyším šum stovek křídel a nějaké hašteření, tak zvednu oči a hledím na oblohu plnou ptáků (jako ve známém hororu)!


Teprve pár dní po polovině srpna, přes den pořád ještě tropické teploty, ale vlaštovky už to vidí jinak a domlouvají si zasedací pořádek na dlouhou cestu na jih... Mohlo mě to trknout, vždyť se stmívá už v 8...

pondělí 13. července 2009

Chorvatsko 2009

Před pár dny jsem se vrátil z přímořské dovolené v Chorvatsku. Dovolte mi vytesat zde několik poznámek k cestě a pobytu tam, než všechno zapomenu:

Cesta z města

Rakouské dálnice jsou velmi dobré, 2x244 km za těch 230 korun to bylo tak akorát. Slovinci pořád nepostavili směrem k Záhřebu nic, takže vysolit 940 korun za směšných 2x10 km jejich dálnice a pak se kodrcat hodinu po místních okreskách bylo opravdu drsné. Tu dálniční známku jsem ale po návratu pustil dál (asi to tak bylo myšleno - proč by jinak platila půl roku?), takže mě průjezd Slovinskem stál nakonec jen 150. Ale Chorvati, to je prostě iné kafe a doslova balzám pro auto i řidiče - 2x470 km většinou horami, dlouhé tunely a mosty, ale celou dobu špičková kvalita povrchu vozovky, upravené okolí, skvělé značení atd.:



Za těch 2x800 korun to myslím stálo. A bylo příjemné platit přesně jen za ujeté kilometry na mítnicích platební kartou - po vložení karty tato vyjela do 0,5 sekundy ven a brána se otevřela. Žádný pin, žádný terminál, žádný podpis, žádné čekání na spojení s bankou a na tisknutí lístečků... tak kdyby se platilo v supermarketech :-)

Kudy? Rovnou za nosem!

Přesto, že jsem zhruba přesně věděl, kam jedeme, kontroloval jsem se podle Navitu i podle Maemo Mapperu (s předpřipravenou trasou z Google Maps). Většinou bylo ale jednodušší se prostě spolehnout na tabule a cedule kolem cest, i když některé finty při průjezdech měst bylo šikovné znát předem. Navit se držel statečně do chvíle, než vybil baterii Nokie tím, že neustále zatěžoval procesor na 100% - ukázalo se, že na trvalý provoz na nabíječce ta moje N810 buďto není stavěná (přehřátí?), anebo ten levný CL adaptér prostě nedodával dost proudu, a tak se dokrmovala z baterie, než došla šťáva úplně. Pak ztemněla obrazovka a už se jelo dobře, prostě rovnou za nosem...

Moře

Jadranské moře má prý vysokou salinitu (38 ‰?), takže se v něm moc dobře plave (ale špatně se pije ;-) Voda je na Makarské krásně čistá, zvlášť, když nefouká větřík, takže nejsou žádné vlny, a dokud ještě turisti nevyházeli moc plovoucích odpadků do moře...



Hory

Hned nad Makarskou, prakticky rovnou od hladiny moře, se zvedá pohoří Biokovo. Je možné si vyrazit na drobnou procházku, při které se ovšem nečekaně rozestoupí mraky a Slunce udeří plnou silou. V místech, kde před nedávným ničivým požárem rostly borovicové háje, se teď na holých skalách není kam schovat a tak je opravdu vedro! Ale ten výhled pak stojí za to...



Záhadné kamenné zídky

Místní příroda je doslova protkaná nekonečnými teráskami oddělenými zídkami z ručně skládaných kamenů. Naráželi jsme na ně takřka na každém kroku, a to i v horách, v divočině, kde by to jeden nečekal. Jsou dílem dávno zaniklé civilizace, nebo je snad skládaly tří-až-šestiprsté ruce mimozemšťanů? A co je jejich účelem? Zadržují vláhu? Nebo brání erozi? A co je tohle - Makarské Machu Picchu?



WiFi nět
Přestože v samotném městečku Makarská nešlo přehlédnout neklamné známky civilizace s prvky globalizace, tak internet tu byl navzdory mým turistickým očekáváním prakticky nedostupný. Co hospůdky s "Free WiFi Hotspot"? Proč nelákají turisty vyhládlé po internetu? Kudy jsem chodil, tudy jsem pečlivě naslouchal na 2,4 GHz, ale bez úspěchu. Copak ani místní neznají domácí wifi routery? A mají tu vůbec nějaký internet? ADSL? Nebo snad, díky příjmu z turistického ruchu, rovnou FTTH? Těžko říct, každopádně jsem byl díky tomu krásně 7 dní offline. A tomu teda říkám dovolená :-))

úterý 29. července 2008

Vosy III

Minule jsem ucpal všechny viditelné díry a myslel jsem, že mám vyhráno. Hehe. Trám má 4 strany a na tu horní jsem původně nedosáhl. Doufal jsem ale, že tam žádná mezera není...



Když se začaly zase rojit, koupil jsem si nové dlouhé schůdky, nový akrylát a hlavně nový Biolit. Přistavil schůdky, vylezl k trámu a díval jsem se jim přímo do očí:



Centimetrová mezera mezi trámy, a za ní kousek chybějící vaty izolující strop podkroví - sotva tužku by tam člověk strčil, ale pro hmyz naprosto pohodlný chodník. Je možné, že stačí tak malá nepozornost při vycpávání vatou a už má člověk blechu v kožichu, resp. teda vosu ve stropě? Je vůbec možné postavit hmyzotěsný dům?

Použil jsem obvyklou kombinaci mrazivého spreje a akrylátu a ucpal to místo důkladně. Poprvé jsem ale nebojoval v podvečer (jak radí návody pro boj s vosami), ale uprostřed dne, kdy většina dělnic byla v práci. Od té doby mě už tři dny ráno budí naštvané pracovnice, co musely přenocovat kdesi venku a od prvních náznaků rozednívání aktivně hledají cestu zpět do hnízda! Grrrr. Začíná nějak takhle vosí obsese?

čtvrtek 10. července 2008

Antitrus nepochopen

Ranní poznámka: podle 2 čerstvých velkých zásahů na předním skle a jednom na zadním usuzuji, že můj chytře vymyšlený a kvalitně namontovaný antitrusový systém v přístřešku pro auto zůstal ptactvem naprosto nepochopen. Budu muset všechno vylejt a zaměřit se spíš na záklop...

Je ještě jedna možnost kromě té, že to nepochopili, ale na tu se raději snažím nemyslet... Co když to ti ptáci dělají schválně? Pozice dnešních zásahů jsou totiž mimo běžné posedové linie - jako by to teď zkoušeli v letu :-|

středa 9. července 2008

Vosy II

Vosy jsou back. Vnikají dovnitř prakticky na stejném místě jako minule, jen asi o 30 cm níž - na rohu vaznice. Zjevně mají vevnitř něco rozdělaného a nechce se jim to stěhovat, tak hledaly nejkratší možnou cestu:



Detail pohodlného vstupního portálu:



V tomto případě nejde takříkajíc o to, kde nechal tesař díru, protože původně byla fasáda dotažená až těsně k trámu, jak dokazuje bílá linka na dřevě. To jen zaúřadoval zoubek času a věčně živé dřevo se během pár let zkroutilo trošku do vrtule, čímž vedle něj vznikla pohodlná díra přímo do útrob střechy. Nejsem tím vůbec nadšený - podobně se mi kroutí i většina krokví, takže můžu očekávat podobné portály - bohužel tam ale bez megažebříku nedosáhnu. Příště by to chtělo krov z trámů, které nemají tendence vrtulovatět...

Zaútočil jsem na rojící se vosy zbytkem spreje (povedlo se mi i dvakrát si pořádně nabrat padající smrtící postřik do očí, takže můžu potvrdit, že to pro hmyz není vůbec nic příjemného) a díru ihned ucpal přemírou akrylátu. A jak jsem byl v ráži, objel jsem všechna dosažitelná pero-drážková místa v podbití a nacpal tam akrylát taky, protože je mi jasné, že vosy se nebudou chtít jen tak vzdát a budou opět hledat nejkratší cestu k tomu zázraku, co budují vevnitř. Bude z tohoto nakonec seriál?

neděle 29. června 2008

Antitrus

Auto u domu parkuje pod přístřeškem (ve stavební dokumentaci se hrdě píše "car port", ale pořád je to jen obyčejné garážové stání :-) Proti slunci, běžnému (svislému, ne vodorovnému) dešti a normálnímu sněžení (ne fujavici) je to celkem OK. Jediná nevýhoda je, že spolu s autem tam nahoře, v konstrukci krovu (konkrétně na kleštinách) parkují i ptáci. A těm se občas chce na WC, ale nenamáhají se odskočit a pustí to rovnou dolů pod sebe, tedy na nic netušící auto. A komu by se chtělo pokaždé vyjíždět s posraným autem?

Vymyslel jsem proto a vyrobil antitrusové zařízení - takovou drobnou překážku, která by měla ptákům naznačit, že místo pod střechu si mají raději sednout na vedlestojící stromy a auto tak zanechat bez poskrvny. Použil jsem větrací mřížku, která patří úplně jinam (na konce krokví, před okap) a proto má tak divný sklon, místo aby trčela ideálně kolmo nahoru. Je to měkký plast se zaoblenými konci, který by měl případné ptačí posezení jen znepříjemnit a ne hned vyrobit z přistávajícího ptáka ražniči. Jestli to ptáci pochopí správně se brzy ukáže...

Taxi ovce

Dnes odpoledne zachycený výhled do krajiny s pasoucím se stádem ovcí:



Detail, který mě zaujal:




Pták, vezoucí se na ovci, si to zjevně užíval stejně jako třeba děti na kolotočích. Podobné záběry jsem znal z Afriky, ale tam na místě ptačích taxíků vystupovali spíš sloni. Že by to byl další projev postupující globalizace? :-)

středa 25. června 2008

Vosy

Nemám rád vosy, obzvlášť ne v domě. Ale ony stejně přijdou, každý rok. Dnes mě probudily ve čtyři ráno, začaly si stavět hnízdo někde nad ložnicí a tak se to u okna dost hemžilo a bzučelo jak v úlu. Co je ke mně tak láká, že se pořád vracejí a staví nová a nová hnízda? Mám totiž "skvěle" vyřešené podbití - ty laťky jsou hezky spojené na pero-drážku, ale bůhvíproč nejsou přiťuklé úplně na sraz, takže mezi každým párem latí, položených třeba na trámu nebo na ledabyle dotáhlé fasádě vzniká krásná dírka:



Vosy si po trámu připochodují jako po česně přímo k otvůrku a tudy pohodlně vejdou dovnitř, na hůru. A tam mi pak celé léto žerou konstrukci střechy či stropu podkroví tak nahlas, že je to jejich chroupání normálně slyšet kolem domu.

Zaútočil jsem na ně Biolitem (velkým, žlutým, s chladicím účinkem). Do dírky nacpal brčko a přes něj jim dovnitř do předpokládaného hnízda napumpoval celý sprej - ani nemukly. Pak jsem ještě díru ucpal akrylátovým tmelem, nemaje po ruce nic lepšího. Jsem zvědavý, co z toho bude. Když jsem na chlup stejnou operaci provedl na opačném konci domu loni, a pak hned odjel na dovolenou, čekalo mě po návratu domů pěkné překvapení - ty vosy se totiž ve smrtelné křeči prokousaly stropem dovnitř domu a mrtvé padaly do koupelny...

I kdyby to dnes dopadlo dobře a zemřely potichu a v klidu, vyhráno nemám - kolem domu zbývá v podbití odhadem nejméně 400 dalších podobných, pro vosy zřejmě ideálních, vstupních otvorů.