Doma v hotelu ExtendedStay Deluxe

(předchozí část)

Ve čtvrtek ráno, hned jak se trochu rozednilo a já definitivně pochopil, že už neusnu, jsem se začal rozhlížet po pokoji. Mám to tu velmi dobře vybavené a docela útulné - např. takový je výhled z postele:

Postel samotná stojí taky za zmínku. Je neuvěřitelně vysoká, obsahuje snad dvě megatlusté matrace na sobě. A opravdu dobře se na ní spí, skoro jako doma... Jen byla jaksi divně zastlaná, takže jsem do ní napoprvé lezl jako když v Slunce, seno, erotika již bohužel zesnulý zlínský divadelní herec Stanislav Tříska leze pod prostěradlo s místní italskou pokojskou :-)

Hned vedle ložnice je ještě koupelna s WC, která mi stojí za zmínku hned ve dvou věcech. Jednak jsem se už moc těšil na americký záchod, který oproti (středo?)evropskému vyniká jednou skvělou věcí, a tou je jeho vysoká hladina. Zatímco česká záchodová mísa je v podstatě prázdná a jen dole je malá hladina vody, tak akorát na to, aby zabránila pachu z odpadního potrubí vrátit se kolenem zpět do mísy a tím i do celé místnosti, tak americká záchodová mísa je plná vody v podstatě téměř až po horní okraj mísy!

Tu chybí fotka toho popisovaného zázraku, protože se mi to nedařilo slušně vyfotit -

asi bych musel mít lodičku z pestrobarevného papíru a pustit ji na hladinu,

protože jinak není voda v míse prostě vidět...

Řešení s velkou vodou má několik vysoce praktických rysů: předně při "pokládání kabelu" prakticky nedochází k ušmudlání mísy (místní tomu věří natolik, že tu ani nemají jinak nezbytnou štětku na WC). Dále, spláchnutí je opravdu důkladné, protože probíhá kombinací vody tekoucí shora (jako u nás doma) a zároveň silným vírem zdola (asi se tam otevře nějaká klapka, která normálně drží tu vysokou hladinu), takže člověk nemusí bojovat s "plaváčky", kteří jedno spláchnutí českého záchodu bravurně ustojí na hladině... No a to nejlepší nakonec - vodní vír vzniklý při splachování dokazuje, že naše krásná modrá planeta se ještě točí a že jsme i s milou mísou na severní polokouli - na jižní polokouli (třeba v Austrálii) se totiž vodní vír v míse točí na opačnou stranu! (viz jistý díl Simpsonů)

Další pěkná věc v koupelně je vana, která je odlitá z jednoho kusu plastu a sahá až do výšky dvou metrů po celém obvodu zdi. Tady opravdu nemusejí řešit zatékání vody za kachličky a plíseň na silikonu snažícím se izolovat spoj mezi vanou a zdí. Je to prostě chytré a praktické. Sprchová hlavice je napevno vysoko nad hlavou, což má své výhody i nevýhody. Ovládání síly proudu a teploty vody je ovšem vyřešeno lišácky - velkou otočnou pákou, která při otáčení proti směru hodinových ručiček postupně ZÁROVEŇ přidává sílu proudu i teplotu vody! Chvíli jsem to studoval, hledal jsem, jak pákou ovlivnit jen teplotu nezávisle na proudu, ale nic takového tu asi není. Nevím, jestli je to příznakem demence nebo geniality, ještě si to nechám projít v klidu hlavou. Hlavní je ovšem sprchový závěs - pokud ho nezatáhnu, vytopím koupelnu (sprchová hlavice je vysoko a napevno). Pokud ho zatáhnu a začnu se sprchovat, cítím se hned jako v laciném hororu, protože přes závěs ven nevidím a ani neslyším, kdy se kdo blíží s nožem v ruce :-)

Obýváček je taky útulný, vybavený masivním nábytkem, další velikou LCD LG TV, DVD přehrávačem a samozřejmě mohutnou klimatizací (stejně jako ložnice), kterou jsem mimochodem ještě nezapl, protože je tu fajn i bez ní. No a při opačném pohledu konečně vidíme, proč má tento hotel přídomek "Deluxe" - oproti standardním ExtendedStay hotelům totiž obsahuje kuchyňský kout:

Kromě kompletního vybavení, díky kterému se tu dá cokoliv uvařit, což si prý pochvalují Indové, když tu bydlí a nechtějí jíst ty americké blafy, stojí za zmínku akorát neuvěřitelně hlučná lednice. Když sepne, ozve se šíleně silné vrčení, doprovázení klepáním, kapáním, hučením a ještě nějakým snad praskáním... V noci celkem zážitek, naštěstí docela pomáhají ty dveře mezi obýváčkem a ložnicí, které se dají zavřít a kupodivu mají evropské kliky místo těch amerických koulí, které jsou nebezpečné a dojel na například i Jim, když si omylem slepil prsty.

Výhled z oken ven je do krásné přírody (naštěstí jsem na opačné straně hotelu než k hlavní cestě) a za zdí v tom lesíku jsou už ukryté jednotlivé rodinné domky. Vůbec je tu spousta krásné zeleně, tato jižní část Charlotte je opravdu město ukryté v lesoparku... No a ta podivná mřížka na fotce, to je síť proti hmyzu napevno přichycená k oknu.

Ještě mi přijde zajímavé, že okna se tu neotevírají dovnitř místnosti, ale pouze se dolní polovina okna vysune v rámu směrem nahoru, takže těsně přiléhá na horní polovinu okna. Krom jiného to znamená, že okno větrá maximálně polovinou své prosklené plochy. A mimochodem, když jsem to okno poprvé ztěžka otevřel a pak zase zavřel, všiml jsem si odřenin v barvě rámu, které jsem právě způsobil - asi jsem byl úplně první člověk, kdo se tu to okno pokusil otevřít - předchozí hosté zjevně dávali přednost klimatizaci...

No nic, musím rychle před hotel, Divy mě v devět vyzvedne a hodí poprvé do práce... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

Charlotte - přílet a první večer

(předchozí část)

Po přistání v Charlotte jsme šli rovnou na pasovou a celní kontrolu. Tohle je to místo, kde se láme chleba - kolikrát tu člověka otočí a on letí zas 20 hodin zpátky do Indie, aniž by viděl byť jen píď USA. Při osobním pohovoru s pohraniční stráží je prý důležité zachovat chladnou hlavu, usmívat se, odpovídat bezchybně na otázky a hlavně - mít správně vyplněné ty zpropadené formuláře!

V letadle před přistáním rozdávali nějaké papíry, ale moc jsem nerozuměl, který je na co, takže jsem si vzal jen jeden z nich a ani ho nevyplňoval (pamatoval jsem si z komunikace s US ambasádou, že lidé letící na vízum nemusejí vyplňovat formuláře jako ti, co přilétají na bezvízový styk). Navíc, přesně dle slov Bohumila z Dědictví aneb KuHoGuTag - bylo mi tak blbě, že jsem neměl ani tužku!

Když jsem si trochu opláchl obličej studenou vodou v rest roomu (=WC), abych se vzpamatoval z té letové anabáze, pokračoval jsem k pohraničníkům. Dostal jsem se právě na konec té 300+ členné fronty lidí z našeho letu. Pochopil jsem, že tam budu čekat nejmíň hodinu, a protože jsem věděl, že na mě doma (kde bylo už po jedenácté večerní) čekají mí milí a rádi by slyšeli, jestli jsem ve zdraví na zemi, zkusil jsem si navzdory zákazu nenápadně zapnout svůj smart phone. Bohužel, než nabootoval jeho operační systém, už byl u mě security guy a klidně, ale důrazně mi řekl, ať si ten mobil honem vypnu. Asi mají strach, že bych jim tam vyfotil nějaké bezpečnostní opatření a pak jako ve filmu Mission Impossible pronikl přes jejich ostrahu?

Půjčil jsem si tužku od německého turisty a vyplnil formulář o tom, odkud a čím jsem přiletěl, kdo mi vydal pas a jaké je jeho číslo, kde budu bydlet a kdy se budu vracet zpět do vlasti. Počkal jsem tu hodinku a čtvrt a konečně se dostal na řadu. Číňan (konečně ne černoch :) tam rozděloval tu frontu lidí k jednotlivým výslechovým okénkům. Když jsem se jako poslední dostal na řadu a řekl jsem mu, že mám vízum, zeptal se mě, jestli jsem vyplnil jakýsi formulář. Tak jsem mu ukázal ten svůj modrý, on mi na to neuvěřitelně lámanou angličtinou řekl, že musím vyplnit další a dobrácky mi půjčil svou tužku, protože už tam nebyl nikdo jiný, kdo by mi ji půjčil. Vyplnil jsem tedy další formulář, který měl velmi podobné kolonky jako předchozí a přišel jsem konečně na řadu ke klíčovému okýnku.

Černoška za neprůstřelným sklem se mě chtěla začít vyptávat na všechno možné, ale protože jsem na ni byl připraven, strčil jsem jí pod nos zvací dopis, který jsem si předtím od své firmy vyžádal. V něm bylo popsáno přesně to, co se mě chtěla vyptávat (kam jedu, proč, za kým, kdo to platí, pro koho pracuju, kde doma bydlím, kolik mám peněz, mám-li zpáteční letenku, kdo platil let a ještě dalších pár nesmyslů). Tak to mlčky opsala do počítače a jali jsme se snímat mi otisky prstů jako nějakému usvědčenému zločinci: nejdřív 4 prsty na pravé ruce, pak pravý palec, pak totéž i na levé ruce. Nakonec mi vyfotili i oční sítnici. Hmm, a co moje DNA, to nechcete? Můžete si vzít ty vzorky, co jsem vám nechal v letadle...

Paní mě už jen upozornila, že při odletu musím u aerolinek odevzdat ten kousek papíru, co mi teď dává z některého z těch formulářů do pasu, což jsem jí řekl, že už znám, že mě minule kvůli tomu málem zastřelili, propustila mě a já šel dlouhou chodbou na kontrolu - už ani nevím čeho. Myslím, že kufr šel zase na rentgen a já zas sundával opasek, už si to ani nepamatuju, bylo to celé skutečně vyčerpávající. Navíc jsem v tu chvíli končil už asi 28. hodinu bez jídla, takže jsem toho měl fakt dost. Konečně jsem se o půlnoci evropského času vymotal z podzemí a vyšel do garáží, kde na mě celou dobu (přes hodinu a půl) trpělivě čekal Ron, který mě do USA vlastně pozval. Měl jsem skutečnou radost, že tam ještě stojí, ale když jsme se přivítali a on mi řekl, že mě zve na večeři, byl jsem na vážkách. Nakonec jsem mu řekl, že toho dneska asi moc nesním, a šli jsme hledat auto.

Okolo letiště v Charlotte, které je opravdu velké a pořád se zvětšuje, stojí několik parkovišť. No a protože je to k nim daleko, tak tam jezdí malý autobusek, který rozváží lidi k těm parkovištím. Seděla v něm nějaká skřehotavá paní a naprosto nesrozumitelně něco říkala. Chvíli jsme kroužili kolem letiště, načež jsme skončili u špatného parkoviště ("Daily", místo "Daily North"). Tak jsme počkali a ta dobrá duše nás pak mimo svou obvyklou trasu zavezla i na to správné. Před nastoupením do auta jsem se trochu nadýchal čerstvého, horkého a velmi vlhkého vzduchu a vyjeli jsme. Po 20 minutách pohodové jízdy jsme přifrčeli do nějaké krásné restaurace, kde lidé posedávali venku pod deštníky a zobali pizzu (později jsem se dověděl, že tahle restaurace je schválně postavena v evropském duchu, že není americké sedět venku na terase). My jsme šli dovnitř, seznámil jsem se tam s Ronovou manželkou a taky s kolegou Divym, se kterým si už pět let vyměňuju maily a ještě jsme se neviděli. Je to šikovný mladý Ind, usměvavý, klidný až nesmělý.

U jídla, které jsem si neuměl pořádně objednat, protože neznám názvy surovin a oni zas neznali klasickou čtyřsýrovou pizzu, se mě jali vyptávat na obvyklé společenské věci, které jsem zřejmě velmi šikovně zodpovídal, protože se i celkem nasmáli. Jen když přišla řeč na typická jídla v Česku jsem se zas odmlčel. Kruci, já se snad budu muset těch pár desítek slov naučit, abych nebyl u stolu vždycky tak mimo! Nakonec jsme dojedli tak půlku toho, co jsme si objednali, zbytek si dali do krabic (je to tu naprosto běžné, že zaplacené jídlo se nevyhodí, ale odnese se domů) a rozešli se. Ron mě bral autem na hotel, jeho žena nás doprovázela ve svém autě, protože mi prý koupila nějakou zeleninu a další jídlo, abych když se v noci probudím hlady, měl co zakousnout :-)

Přijeli jsme do opravdu krásného hotelu "Extended Stay Deluxe" a mi se konečně udělalo trochu líp. Na recepci jsem se domluvil s moc milou paní a šli jsme do pokoje (fotky za chvilku). Nechali mi tu pár  tašek jídla, nějaké ovoce, jogurty a balenou vodu a rozloučili jsme se. Bylo 9 hodin večer místního času, moje tělo mělo 3 hodiny ráno a já měl začít synchronizovat své biologické hodiny, aby mě Jet Lag trápil co nejkratší dobu. Proto jsem se místo spaní vrhl na konfiguraci WiFi připojení ve svém telefonu, abych byl zase online a mohl dát vědět rodině, jak jsem dopadl.

Z recepce jsem měl sice heslo pro Internet, ale po připojení do místní WiFi sítě nazvané "goesh" se nic nedělo a nic nefungovalo. Byl jsem ale v dobrém rozmaru, tak jsem zašel na recepci, pohovořil s recepční, ta mi dala telefon na firmu, co té jejich wifi síti dělá technickou podporu a já jim zavolal z pokojového telefonu. Narazil jsem tam na nějakého člověka, se kterým jsem si hned padl do noty. Původně jsem měl trochu obavu z nějakého černocha nebo indiána, ale podle výslovnosti to musel být nějaký kluk z Česka nebo nejdál z Polska. Když jsem mu řekl, že mi ten jejich Internet v Androidu nejede, tak jen nešťastně řekl "no jo, když ono to nebylo navrženo pro mobilní telefony!". Tento tón odpovědi je tak typicky středoevropský, že mě to nesmírně pobavilo. Uklidnil jsem ho, že mám IP adresu, ale že nejede DNS, tak to pochopil, že se se mnou může bavit na rovinu, tak mi řekl, ať skočím na http://4.2.2.1/, no a když ještě něco pošteloval na své straně, tak se to skutečně rozjelo. Byl jsem konečně online a Amerika mi ležela u nohou!

Šel jsem spát až v 11 večer místního času, jak se to má správně dělat - první den jít spát co nejpozději, tak se prý Jet Lag zkrátí na minimum. Usnul jsem brzy, a probudil se v přesně v 6:20, jako každý den... Bohužel, v 6:20 středoevropského času! Takže jsem spal jen hodinu a půl :-( Nevěřil bych, že mám biologické hodiny tak přesně seřízené, že tohle dokáží. Teď už to vím. Když to teď píšu, tak jsem tu už pátý den a pořád ještě mě Jet Lag trápí... Ale neva, Ronova žena mi říkala, že se někde dočetli, že inteligentnější lidé trpí Jet Lagem déle - takže jsem asi super inteligentní :-)

Pokračujme prohlídkou hotelového pokoje.

Přesedání na letišti ve Frankfurtu

(předchozí část)

Letiště ve Frankfurtu je opravdu velké. Dokonce i zcestovalí Američané zvyklí na airporty velikosti menšího městečka mi to potvrdili. Neměl jsem s sebou sice jeho mapu, jak mi kolega Kamil kladl celý týden před odletem na srdce, ale byl jsem trošku obeznámen s tím, co mě čeká, takže mě nepřekvapilo, když nás vyhnali z letadla na ranvej a nasměrovali nás do přistaveného autobusu. Ten nás pak divokou jízdou pod křídly startujících letadel odvezl k hale samotného letiště.

Vešli jsme dovnitř a pravděpodobně jsme už byli v nějaké té speciální prověřené sekci, protože nejlevnější pití tu stálo 4 Eura. Našel jsem si zkušeně velkou tabuli/displej ukazující odlety letadel a chvíli jsem ji studoval. Když jsem si všiml, že všechny lety jsou pouze z brány A a můj tam není, dovtípil jsem se, že je potřeba najít jinou tabuli, která bude ukazovat buďto všechny odlety, nebo aspoň ten můj, který zjevně letí odjinud než z Gate A. Letiště je asi tak velké, že potřebuje speciální informační tabuli pro každou odletovou bránu zvlášť... Vydal jsem se tedy náhodným směrem dlouhou a širokou chodbou a po kilometru jsem narazil na nějaký informační stánek. Ukázal jsem paní svůj cár papíru s emailem a ona mi hbitě v nějakém počítači vyhledala, že letím z C8. Abych se tam dostal, tak prý můžu jít po schodech nahoru do jiného patra, ve kterém jezdí nějaký vláček, který mě někam odveze, ale že ona sama by raději doporučila jít pěšky tímto směrem (ukázala směr, ze kterého jsem přišel) a že tam prý nakonec dojdu taky. Měl jsem skoro půldruhé hodiny hodiny čas, tak jsem se vydal pěšky.

Po dlouhé procházce kolem stovek obchodů napěchovaných zlatem a značkovými hadry, které jsou sice možná prodávané za ceny bez cla, ale za to nesmyslně předraženě, jsem došel postupně se zužující chodbou až k C1-22. Pokračoval jsem bez ostychu dál, chodba se pořád zužovala, až jsem nakonec narazil na její konec, kde číhali dva lidé u stolečků. Už mě ani nepřekvapilo, že to jsou zase černoši a po předložení pasu a mého cáru papíru jsem se s jedním z nich dal do řeči (= mě začali vyslýchat). Ta černošská německá angličtina je o několik řádů hůře srozumitelná než standardní Oxfordská, ale fráze byly docela jednoduché a sestávaly se z opakování těchto otázek:

• kdo vám balil zavazadlo
• měl jste ho celou dobu pod dozorem
• nedal vám nikdo cizí nic do ruky nebo do kufru
• co u sebe máte za elektroniku
• komu ta elektronika patří
• máte u sebe nože, nůžky nebo jiné ostré předměty
• máte u sebe něco, co vypadá jako zbraně

Poněkud mě rozladilo, když jsem se pokusil odpovědět víc než jen "Ano/Ne" - ten robot začal výslech znovu od začátku! Pochopil jsem, že možná nerozumí anglicky ani on, tak jsem zůstal u osvědčených jednoslovných odpovědí a po pár minutách proklepávání toho konečně nechal a pustil mě dál. Chvíli jsem dumal, jak přes něj procházejí lidé s menší jazykovou výbavou, a chodba mě mezitím dovedla do další sekce. Našel jsem tu automat na pití, rozměnil jsem si Eura a koupil si půl litru vody. K tomu jsem zkusil požvýkat ten kus zatočeného rohlíku, co nám dali v letadle z Vídně, ale byl tak hnusný, že jsem ho vyhodil do koše. Zůstanu holt ještě chvíli na lačno... Zapil jsem další prášek na nervy, přihodil k němu i jeden Kinedryl (to abych nad oceánem 9 hodil nečučel do prázdna, ale usnul) a vyhodil prázdnou láhev, protože se právě blížila další úroveň kontroly.

Ukázal jsem pas černošce u vstupu do prázdného bludiště, prošel jím a narazil na zasklené kukaně, ve kterých čekaly další ženy. Protože mě viděly, jak jsem ukazoval pas před 10 sekundami, zeptal jsem se nechápavě, jestli ho chtějí jako zase vidět. Celkem se naježily a ostraha zpozorněla, tak jsem jim ho zase vytáhl, prošel okolo nich a vešel do další haly. Tady se už začaly konečně dělit chodby tak, že jsem si našel tu svou vedoucí do C8-C9 a pokračoval tam. Letiště bylo zatím docela liduprázdné, ale za nejbližším rohem jsem sešel do nějaké menší haly, která už byla nacpaná. Opět fronta lidí čekajících na rentgenovou kontrolu. Vystál jsem ji, zkušeně vyndal všechno z kapes, čepici, mikinu, opasek a prošel bezpečnostním rámem jako nůž máslem. Pohoda...

Než jsem si ale stačil pobrat věci zpět, čekali tam 4 černoši, dvě ženy a dva muži (už jsem si byl celkem jistý, že kdo chce pracovat na letišti, musí mít správnou barvu kůže). Bavili se mezi sebou a pobaveně si mě přitom prohlíželi. Zřejmě si mezi sebou vybírali, kdo si mě vezme na paškál. Nakonec si mě vzal starší pán (teď mě napadá, že to možná byl spíš Turek než poctivý africký černoch) a začal mě zkušeně osahávat. V tu chvíli jsem si říkal, že jsem se měl raději dostat do rukou té kypré černošky. Příruční detektor kovů byl tak citlivý, že našel i zbývající 1 prášek Kinedrylu v kapsičce na kondomy u riflí. Projížděl mi detektorem i podrážky bot a nakonec mi rukou kontroloval lem trenýrek zepředu i zezadu. To už mi přišlo fakt dost husté... Později jsem se dověděl, že nějaký idiot pronesl nedávno bombu na palubu v trenkách, tak tohle je asi odpověď.

Po úspěšném absolvování kontroly jsem se dostal k přepážce na odbavení, kde jsem doufal, že mi paní na základě toho cáru papíru vydá nějakou tvrdší letenku. Vzala si pas, chvíli ťukala do počítače moje údaje z emailu, pak vytáhla ze šuplíku moji letenku (bylo na ní moje jméno a sedadlo 29C), roztrhala ji na kousky a řekla "promiňte pane, ale letadlo je totálně narvané a nemám pro vás místo"!

To mě docela pobavilo, protože jsem byl právě uprostřed cesty mezi Zlínem a Charlotte a zůstat trčet ve Frankfurtu se mi rozhodně nechtělo. Tak jsem se zeptal, co jako bude, a paní řekla "v pohodě, já vám nějaké místo vyrobím". Nedalo mi to a otázal jsem se, jestli jako někoho z letadla vykopne, abych mohl letět já, tak se zasmála a dál klovala do počítače. Po několika dlouhých minutách opravdu vyčarovala novou letenku, dostal jsem sedadlo 11C a mohl jsem pokračovat dál. Měl jsem navzdory hladu docela dobrou náladu, tak jsem se jí zeptal, jestli je to sedadlo 11C opravdu moje. Nerozuměla mi, jak to myslím, tak jsem to upřesnil: "budu na něm sedět sám, nebo ho budu po cestě s někým sdílet?" (bohužel jsem neuměl anglicky říct, jestli mi bude někdo sedět na klíně). Zasmála se, a řekla, že je jen moje. Good!

Udělal jsem tedy asi 2 kroky a jiní černoši chtěli opět vidět pas. Ukázal jsem jim ho, pustili mě dál, dva kroky a další kontrola, zas pas. Ukázal jsem pas, další tři kroky a další paní chtěla vidět letenku a pas! V tu chvíli mě napadlo, že se nezbláznili - že jen asi mají nařízení z USA, že pasažér musí projít sítem nejméně 5 kontrol na pas, akorát tu ve Frankfurtu neměli dost místa, tak ty kontroly umístili od sebe po jednom metru. Nevadí... Prošel jsem vším a dostal se do malé místnosti, kde posedávalo 200 lidí a další desítky postávaly - všichni natěšení na let do USA. Našel jsem si volné místečko a sedl si, přestože budu sedět dalších 10 hodin 11 kilometrů nad zemí.

Po chvíli sezení se ozvala z reproduktorů nějaká divné slova, asi sháněli nějakého pasažéra. Zaslechl jsem dokonce jeho jméno - "Pítr Štajklik". Chtěl jsem to vyignorovat, ale pak mě napadlo, že když se nikdo z těch 300 lidí nezvedne, že možná, možná, při troše dobré fantazie, by mohlo jít i o moje jméno! Tak jsem po chvíli váhavě vstal a přiloudal se zpět k poslední kontrole pasu. A skutečně, paní mě poznala a zvědavě mi zkontrolovala letenku. Nakonec si moc oddechla a volala na jinou paní, že jako jo, že mám kde v letadle sedět. Takže snad nebudu celou cestu stát...

Konečně po skoro hodině čekání nás vpustili do letadla. Tentokrát žádné kontrolní vážení příručních zavazadel - US Airways jsou asi mnohem víc v pohodě než Austria Airlines. Byl jsem už strašně unavený, Kinedryl začal zabírat. Když jsme startovali, už jsem v podstatě klimbal. Stejně se mi ale ozval naštvaný a vyhladovělý žaludek a já jsem usoudil, že si oběd nezaslouží, pokud ho hned nechci vidět zpátky venku. Takže dvě deci vody, další prášek na léčení následků stresu a hurá na to, devět a půl hodiny 11 kilometrů nad zemí. To si zas nebudu moct ani otevřít okýnko pro čerstvý vzduch, ani na chvíli vystoupit a projít se nohama po pevné zemi...

Let je strašně úmorná záležitost. Nemohl jsem si číst, bylo mi mizerně, a tak jsem jen čekal a klimbal, čas pomalu ubíhal... Na displeji umístěném v sedadle před sebou jsem mohl sledovat svět a na něm naše letadlo, jak se strašně pomalu plouží nad malou louží. Taky šlo poslouchat písničky a pouštět si filmy (za malý poplatek), ale neměl jsem na to nejmenší náladu. Klučina šikmo přede mnou sledoval nějakou další inkarnaci Planety opic, jiný nějakou kovbojku - zkrátka jsem ze svého místa měl výhled tak na 5 různých filmů zároveň, skoro jako v nějakém multiplexu... Později jsem v opěrce svého sedadla našel USB konektor, hurá, to jsem si mohl připojit svůj mobil a po cestě si hrát s GPS a jakoukoliv hrou, které tam mám. Bohužel jsem se na to necítil, a tak jsem si jen žádal o další a další vodu, zapíjel co 4 hodiny prášky a čekal, kdy to konečně skončí.

Krátce po 22. hodině, po 18 hodinách cestování, jsme šli na přistání. Bylo mi tak blbě, že jsem měl pocit, že to nedopadne dobře. Zároveň jsem ale vůbec nic celý den nejedl, tak jsem si říkal, že to přece jen ustojím, že žaludek jen tak straší. Byl to souboj s časem a hlavně výškou, letadlo klesalo a s každým dalším propadnutím o desítky či stovky metrů níž mi žaludek poskočil o příslušný kus směrem výš. Kdo vydrží? Přistane dřív letadlo na ranvej nebo obsah žaludku mi do klína? Už jsme klesli pod mraky, už jsem viděl město, klesali jsme a zbývalo už doslova jen pár minut k dosednutí na pevnou plochu ranveje v Charlottě... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

Na letišti ve Vídni

(předchozí část)

Na letišti ve Vídni se všechno změnilo. Místo pořádné letenky jsem si z domu vezl jen cár papíru s vytištěným emailem z nějakého automatizovaného systému na objednávání letenek na webu, takže jsem byl docela zvědavý, kam mě s tím pošlou. Na velké svítící tabuli s odlety jsem si našel podle času letu jeho číslo, jméno aerolinek a s tím i číslo přepážek, které mě odbaví. Prý 54-88. Tak jsem zašel k přepážce číslo 54, kde nikdo nebyl, a řekl jsem paní "Hello", abych ji přepnul z rakouského módu do anglického. Zeptala se mě, jestli potřebuju něco speciálního, a když jsem odvětil, že ne, že chci jen odletět, poslala mě až k přepážkám 70-88, které řeší běžné turistické odlety, zatímco ona je tam prý jen na něco speciálního.

O půl haly dál jsem našel správné přepážky, před kterými se vlnil dlouhatánský had čekajících lidí. Před vstupem do bludiště postaveného z tyček a provázků (aby lidé stáli v úzké řadě a nepředbíhali se) stály dvě paní a hlídaly. Zkusil jsem přes ně projít tím, že jsem jim prezentoval onen cár papíru s emailem, ale něco mi začaly německy štěbetat. Už zase mě zarazilo, že černoška pracuje ve Vídni a mluví německy. Holt jsem z malého města. Když jsem ji přepnul do anglického módu a nechal ji zopakovat štěbetání, dovtípil jsem se, že chce, abych nejdřív získal nějaký skutečný doklad k odletu, na což tam slouží velmi dlouhá řada nějakých počítačových kiosků. Před některými z nich stáli lidé a škrábali se na hlavě, většina strojů ale byla volná. Využil jsem toho a před jeden z nich si stoupl - a vydržel minutu sledovat točící se kolečko s nápisem "please wait". Pak už jsem pochopil, počkal jsem, až se uvolní jiný stroj, a pak ještě další, a nakonec jsem skutečně našel jeden funkční kiosek. Zbýval poslední problém - stroj na mě mluvil německy. Přivolaná posila mi pomohla přepnout rozhraní do anglického jazyka a pak už bylo docela jednoduché opsat do systému pomocí dotykové klávesnice své jméno, příjmení a podivný kód z toho emailu. Stroj spokojeně zavrčel a vytiskl mi nějaký lístek na tvrdý kartonový papír, který už vypadal jako skutečná vstupenka do letadla.

Znovu jsem přistoupil k dvěma černoškám hlídajícím vstup do bludiště čekání na odbavení. Všiml jsem si, že celý ten had je tam kvůli tomu, že lidé mají ssebou velká těžká zavazadla, která potřebují vložit do útrob letiště tak, aby po automatických pásech odjely až někam na ranvej, kde je teoreticky naloží do zavazadlového prostoru správného letadla. Protože jsem už zkušený a protřelý cestovatel, vím, jak často se stane, že kufr sice nastoupí do letadla, ale ne do toho, ve kterém cestuje jeho pán, takže potom na konci cesty třeba v USA pán stojí osiřelý bez ničeho, zatímco jeho kufr si vyvaluje šunky někde v Egyptě.

Abych se této prekérní situace vyvaroval, udělal jsem všechno možné a nemožné proto, abych měl jen jedno maličké zavazadlo o maximálních rozměrech 55x36x23 cm, které jako jediné vpustí aerolinky dovnitř letadla spolu s cestujícím. Dokonce jsem si koupil úplně nový krásný značkový kufr přesně o těchto rozměrech, abych v žádném případě neměl problém s přísnou obsluhou, která přeměří rozměry a bude něco namítat o někde překročeném milimetru. Proto jsem byl klidný a sebejistě až hrdě jsem černošce řekl, že TOHLE co vidí je pouze příruční zavazadlo a jestli díky tomu můžu vynechat čekání v té dlouhé frontě. Ona, jak tak stála za vysokým pultíkem, natáhla ruku a zkusila ten můj kufřík zvednout - a nepovedlo se jí to! Posměšně mi řekla, že je příliš těžký, určitě prý minimálně 12 kg a že půjde pěkně do zavazadlového prostoru, protože do letadla smí maximálně 8 kg zavazadla. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal! S tímhle jsem úplně zapomněl počítat...

Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a zvažoval jsem, jestli nechám můj krásný nový malý kufr se všemi mými věcmi napospas systému. Představoval jsem si, jaké to bude první týden v Americe bez oblečení, knížek a dalších věcí. Ostatně, jak to může dopadnout bylo pěkně vidět ve filmu Fotr je lotr. Nakonec jsem to riskl, prošel přes ženštiny, vystál hada, dostal se k přepážce a hodnou paní poprosil, jestli by mi kufr nezvážila, že bych ho jako rád měl s sebou v letadle. Řekla, že váží 9 kg, což mě naplnilo nadějí. Zkusmo jsem vyndal sandály a paní řekla "OK, už má 8 kg". Tak jsem celý šťastný vrazil sandály Pepovi do ruky a s propustkou se vydal dovnitř útrob letiště, kam už normální smrtelníci bez lístku nemohou.

Ještě než jsem tam vešel, měl jsem už docela žízeň. Nebral jsem si z domu žádné pití, protože jsem myslel na to, že každá tekutina je vlastně plastická trhavina a proto mě s ní neodbaví. Na letišti jsem ještě před tím, než jsem vstoupil do chráněného prostoru, viděl půllitry koly za 1,70 Eura, tak jsem si říkal, jestli si už koupit nebo až pak. Takže správná odpověď byla, že jsem si měl pití koupit tam, protože sotva jsem vešel do další sekce, cena stejného pití vyskočila na 2,50 Eura. Bohužel nebyl čas nad tím dumat, do odletu zbývala sotva hodina, tak jsem postupoval hbitě dál až k rentgenové kontrole. Musel jsem si sundat bundu, mikinu i kšiltovku (to asi kdybych měl "pod čepicí"), všechno z kapes ven (i pas, asi je v něm tajný kovový plíšek, přes který nás Velký Bratr sleduje), dokonce i opasek z kalhot kvůli kovové sponě musel dolů. Prošel jsem hladce, protože jsem v kufru ani u sebe neměl vlastně vůbec nic podezřelého, ani elektroniku (kromě mobilu), ani žádné tekutiny (drogerii jsem se rozhodl koupit si až v USA, abych nikoho po cestě nedráždil a nemusel vymačkávat zubní pastu z tuby jako kolega v Londýně).

Následovala poslední fáze před odletem. Nahnali nás do malé prosklené místnosti, nebylo si ani kde sednout, a my čekali na letadlo. Žízeň jsem už měl jako po týdnu v poušti, tak jsem vyrazil k automatu na Coca Colu. Bohužel akceptoval pouze 5 a 10 Euro, zatímco já měl jen 20. Pokusil jsem si u pár lidí rozměnit, ale nedařilo se mi, tak jsem na to hodil bobek a čekal, že se napiju až v letadle. Když konečně po hodině bylo letadlo připraveno, nachystali si na mě poslední zkoušku - odněkud vytáhli digitální váhu a začali všem kontrolovat zavazadla s přesností na dekagramy. Byl jsem docela napjatý, ale nakonec mě s hmotností 8,48 kg nechali projít až do letadla...

Po nezbytném šachování v úzkém prostoru a pak dlouhém čekání na volnou ranvej jsme nakonec s půlhodinovým zpožděním odstartovali. Nečekal jsem celou tu dobu, až budou chodit letušky se svačinkou, ale hned jsem si vyžádal u sympatického stevarda "glass of water". Nalil mi do kelímku 2 deci chladné vody, kterou jsem zapil prášek, co jsem večer před odletem koupil na čerstvě diagnostikovanou nemoc nervů následkem stresu. Další mám brát za 4 hodiny, tak snad to budu stíhat. Po hladkém vzlétnutí se připomněl žaludek a hlásil, že kinetóza ho ještě nepustila, takže z roznášené svačinky nebylo nic, akorát jsem si dal další dvě deci vody. No a po hodince a něco klidného letu jsme už šli na přistání ve Frankfurtu. Pocit propadání letadla je stejně příjemný jako třeba nenadálé zhoupnutí jedoucího auta, takže jsem měl co dělat, abych to udýchal a neděsil ostatní spolucestující dávivými zvuky. Kruci, tohle se mi přece dřív v letadlech nestávalo... co je? Nakonec jsem prázdný a rozdivočelý žaludek udržel zdárně na místě a vysedli jsme z letadla na letišti ve Frankfurtu. (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

USA 2012 - cesta z města

Pracovní povinnosti mě měly zavát 10 tisíc kilometrů západojihozápadně od domova, do Severní Karolíny ve Spojených státech amerických. V tomto století jsem ještě mimo náš starý kontinent nepobýval, a tak pro mě mělo být všechno jakoby poprvé. Budu si tu o tom vést deníček - jako zálohu své selektivní paměti a snad i pro pobavení ctěných čtenářů.

Cestu ze Zlína do Charlotte je nejlépe a nejrychleji absolvovat letadlem. Zatímco Charlotte letiště má, Zlín bohužel od smrti Tomáše Bati při leteckém neštěstí to své letiště v Otrokovicích nerozvíjel, a tak jsme museli startovat z jiného města. Volba padla na Vídeň v Rakousku, odkud se dalo jedním krátkým přeletem doskočit do Frankfurtu v Německu. Odtamtud už letí přímá linka až do Charlotte v Severní Karolíně.

Na letiště je třeba dostavit se včas, nejlépe dvě hodiny před odletem, což v mém případě znamenalo být ve Vídni v 6:50. Proto jsme plánovali vyjet z domu už v 4:15, takže jsem vstával v nekřesťanských 3:30 po asi 4 hodinách neklidného spánku. V tuto noční dobu samozřejmě žaludek normálně spí, takže jsem ho raději nebudil, abych si ho nepopudil proti sobě, a prakticky nic jsem neposnídal.

Pepa šéf a řidič vyrazil zostra směrem na Uherské Hradiště přes různé malebné vesničky s cestami kroutícími se mezi domečky. No a když ještě před Kunovicemi narazil na silniční uzávěru, která prodlužovala naši cestu o desítky kilometrů a tím i minut, cestovní tempo ještě zvýšil a razance používání pedálů brzda a plyn daleko přesáhla hranice mého gyroskopu ve středním uchu. Krátce řečeno, přepadla mě krutá kinetóza, nebo-li udělalo se mi pěkně blbě od žaludku.

V Břeclavi jsem už zvažoval hodit pořádnou tyčku (slang pro vyprázdnění žaludku cestou, kudy se normálně jen naplňuje), ale bylo mi to trapné, když jsem vlastně nic nejedl, a tak jsem si říkal, že to v pohodě zvládnu, vydržím a rozdýchám. Naštěstí hned dvě vesničky za bývalým hraničním přechodem Poštorná/Reinthal Rakušané postavili nádhernou dálnici a tak jsme frčeli už rovně a konstantní rychlostí až do Vídně. Pominu-li nesmyslnou zácpu přímo ve Vídni na okruhu kolem města, dorazili jsme na letiště včas. Venku byla zima, pršelo a foukalo tak, že to Pepovi obrátilo deštník naruby, když se vracel na parkoviště uklidnit houkající auto (nezavřel jsem pořádně dveře, sorry).

Já jsem mezitím vstoupil rovnou do haly letiště Vídeň Schwechat... (klikni pro pokračování napínavého příběhu)

S ADSL už nebudu VOLný

Pamatuju hodně. První modem 2400 baudů, první pokusy o připojení k BBSkám, pak nový modem 14k4, pak nejlepší modem na světě USRobotics Courier, vlastní JoyBBS, Fidonet. Pak první pokusy s internetem, opět modem SupraFax 33k6, dial-up připojení a počítání sekund strávených online, které SPT Telecom TVRDĚ zpoplatňoval. Když zhruba v roce 2003 svitla naděje na WiFi připojení bez účtování za čas, okamžitě jsem po ní chňapl a za 900 korun měsíčně si užíval báječných 64 kbps. Pak šel čas a v létě 2008, když bylo WiFi na vrcholu a měl jsem už 3 Mbps rychlost bez jakýchkoliv omezení, byly výpadky tak časté a nepříjemné, že jsem zatlačil slzu, sundal anténu ze střechy a přešel zpět na měděný telefonní drát, co mi celou dobu hnil v zemi - tedy na ADSL.

Věděl jsem ale, že už nikdy ani za nic se nesvěřím do rukou žlutého ďábla, který se přes SPT, Telecom, Český Telecom, Czech Telecom a jiné značky, které si jeho pan ředitel nechal pokaždé mastně zaplatit (protože si je sám na sebe nejdřív registroval, pak přejmenoval státní firmu a pak jí prodal tu značku) dozrál až do podoby Telefonica O2. Stále je to ale ta samá firma, která místo investic a férových konkurenčních nabídek škube zákazníky a prodává jim aušus. Navíc jsem dobře věděl, že ADSL od O2 v mé lokalitě funguje velmi špatně, většina sousedů měla problémy, dosahovali sotva třetinové rychlosti oproti nominální, a platili jako mourovatí (paušál za telefon + paušál za ADSL = 900+ Kč).

Proto jsem využil možnosti LLU (pronájmu "místní smyčky", tedy toho drátu z telefonní ústředy až ke mně domů) a pořídil si ADSL od firmy Volný, což byli ve své době průkopníci paušálně placeného internetu v Česku. Za 699 korun měsíčně jsem si koupil 8192 / 512 kbps (příchozí/odchozí rychlost), bez omezení dat, s veřejnou statickou IP adresou, a fakt to jelo! No, musel jsem vyměnit dodaný modem za jiný, Edimax 7084B, který se ukázal být mnohem citlivějším, a pak jsem dokázal téměř nemožné - na 4200 metrů dlouhém drátu jsem se připojil rychlostí 8190/509 kbps!


Dva a půl roku jsem byl spokojen, výpadky byly za tu dobu asi jen tři a vždy byly rychle odstraněny. Rychlost přenosu nekolísala, při testech jsem dosahoval standardně přes 6,5 Mbps. Prostě pohoda. Z ničeho nic ovšem přišel dopis, který pravil, že společnost Volný, kterou mezitím koupil Dial Telecom, prodala všechny své domácí zákazníky jiné firmě - a nemohl jsem mít větší "štěstí" - prodala je Telefonice O2! Takže jsem se bez vlastního přičinění ocitl po 8 letech zpět v rukou ďábla, který mi už poslal dopis, že pozítří, tj. poslední březnový den, budu přepojen, změní mi IP adresu a stanu se jejich rukojmím...

Telecome, telecome, jestli mi nedáš pevnou veřejnou IP a nebo mi pokazíš mou statistiku přenosové rychlosti, prokleju tě! Tu máš aktuální screenshot z http://speedtest.net/ a opovaž se jet pomaleji!

ASUS M2N VM-DH: uspat a probudit se

Před lety jsem si koupil základní desku do počítače od firmy ASUS, jmenovala se (vlastně ještě pořád se jmenuje, pořád slouží) M2N VM-DH. To DH značí Digital Home a to mě na ní fascinovalo - měla vestavěnou na tehdejší dobu výkonnou grafiku nVIDIA 6150, WiFi a hlavně jako příslušenství měla infračervené dálkové ovládání, které dokonce umělo počítač zapnout z vypnutého stavu! Čili to vypadalo jako skvělý základ pro multimediální stroj (v té době jsem teprve začínal koketovat s představou něčeho, co časem vykrystalizovalo v MythTV).

Ačkoliv v MS Windows se tato deska (resp. počítač na ní postavený) uměla usnout (suspend) a zase se probudit v pořádku, tak v Linuxu se mi to NIKDY nepodařilo. Za celé dlouhé roky, kdy jsem to trápil v různých verzích linuxového kernelu i distribucí, se nikdy neprobudila v pořádku, tj. vždycky buďto vytuhla při probouzení, nebo alespoň byl nefunkční obraz (černá tma, monitor nedetekoval signál). Zkoušel jsem všechny možné triky, ale nikdy jsem to neporazil.

Nedávno jsem si usmyslel, že když je problém po probuzení v grafice, tak ta on-board grafika asi stojí za starou bačkoru a pořídil jsem si výkonnou přídavnou grafiku nVIDIA 210 do PCI-E slotu. Všechno jelo dobře, jen probouzení z uspání se stále nedařilo. Nepomohl ani nejposlednější update BIOSu. Zlomil jsem nad tím hůl.

Teď jsem se ale rozhodl pro akci Kulový blesk, spočívající ve velké rošádě domácích počítačů. Jedním z cílů akce je postavit samostatný MythTV backend a umístit ho někam mimo obytné místnosti, jelikož hluk z Tenoru se mi nikdy nepodařilo zcela odstranit a jak větráky stárnou, a harddisky v MythTV stroji přibývají, hladina hučení/šumění/občas_vrzání se v obýváku pořád zvyšuje a je potřeba s tím už rázně zatočit. Potřebuju tedy postavit samostatný server, ale z čeho?

Opět jsem si vzpomněl na svůj pracovní stroj, který by díky integrované grafice byl skvělý základ pro server hučící někde ve sklepě. Dal jsem mu znovu šanci a snad podesáté ho začal cvičit na uspávání a probouzení. Vzdal jsem probouzení s obrazem - u serveru stejně nebude potřeba, a jal se ho cvičit alespoň na obyčejné, ale spolehlivé probuzení z uspání do paměti, a to magickým paketem poslaným po ethernetové síti.

V nainstalovaném Ubuntu 10.10 se nedařilo vůbec - při probouzení vytuhl celý kernel. V aktuálním Debianu 6.0 jsem probudit mohl, ale pouze tlačítkem Power na skříni - klávesnicí ani po síti se nedařilo. Navíc šlo probudit stroj jen jednou, podruhé už to nešlo, skript pm-suspend zůstal už při uspávání někde viset. Ve starším (ale stále báječném) Debianu 5.0 probouzení tlačítkem Power fungovalo spolehlivě - samozřejmě stále bez obrazu, ale na ten už jsem rezignoval. Bohužel pro nový MythTV 0.24 potřebuji nový Debian 6.0 s nejnovějším Qt... Jak tohle vyřeším? Starý kernel v novém Debianu? To nevypadá dobře...

Dost zoufalý jsem se jal hledat, jak je to s tím probouzením ve světě. Zlatý Google nezklamal a našel nějakého panáčka, který právě tuhle desku naučil uspávat a probouzet se tím, že v BIOSu popadl nastavení "Plug and Play OS installed" a VYPL HO! Velmi nadějná stopa! Ovšem jak ironické - tato volba je v BIOSu kvůli MS Windows 95 (první plug&play OS od Microsoftu), Linux je už mnoho let (někdy od verze 2.4) samozřejmě také plug&play. Nicméně právě tato deska tu volbu pro Linux zjevně potřebuje vypnout - nejspíš ty integrované periférie neumí kernel dodneška pořádně zinicializovat... Nadšeně jsem přenastavil BIOS a zopakoval uspávací triatlon, bohužel bez úspěchu - Ubuntu tuhé rovnou, Debiany se chovaly stejně jako dříve. Jak dál s tím serverem tedy?

Dnes ráno jsem se rozhodl konat i přes stávající nejistotu a začal tím, že jsem vyndal z počítače přídavnou grafiku. Tím jsem ho ale rozlobil natolik, až jsem ztratil obraz i na integrované grafice. Když jsem to zkoumal, zjistil jsem, že ta integrovaná grafika už je tak naštvaná, že vůbec nemluví s novým monitorem přes VESA DDC protokol, nic o něm neví, nezná jeho nádherné Full HD rozlišení, zkouší na něj VGA 640x480, monitor se urazí a obraz není žádný. Musel jsem na ni pořádně kleknout, aby se umoudřila - přes vrácenou externí grafiku jsem z monitoru vymáčkl EDID data, uložil do souboru, /etc/X11/xorg.conf instruoval tak, aby integrovaná grafika načetla EDID data ze souboru, tím pochopila, jak krásný monitor je připojený a tak jsem konečně získal zas normální obraz.

To mě velmi povzbudilo a začal jsem znovu, pojedenácté, zkoušet to uspávání. V nainstalovaném Ubuntu 10.10 jsem do /proc/acpi/wakeup jsem jen tak z voleje naechoval "PS2K", na příkazové řádce zadal "sync; sync; pm-suspend", pomodlil se k bohům výpočetní techniky a odpálil to celé Enterem. Počítač okamžitě usnul, tak jsem vydržel chvíli bez dechu a pak jsem jemně klepl do mezerníku klávesnice - a voilá, počítač se probudil i s obrazem!!! Naprosto neuvěřitelný úspěch po letech beznaděje! Přičemž vlastně vůbec nechápu, co se změnilo oproti minulým pokusům - aha, snad jen to nastavení v BIOSu, Plug&Play OS. Nicméně to jsem přece zkoušel už jednou a nepomohlo to, možná souběh s tou přídavnou grafikou? Nevím, neřeším, nepřepínám a jedu!

Pln euforie jsem zkusil ještě jednu drobnost: naechovat MMAC do wakeup, jestli to náhodou nevyřeší probouzení po síti, když ten PS2K vyřešil probouzení klávesnicí. A fakt, počítač se probudil i magickým paketem jako by se nechumelilo!

Souhrn kroků vedoucích k vysněnému cíli:
1) v BIOSu musí být volba "Plug&Play OS installed: NO"
2) integrovaná grafika musí být v dobré náladě, xorg.conf odkazovat na správná EDID data
3) "echo PS2K > /proc/acpi/wakeup" pro probouzení klávesnicí
4) "echo MMAC > /proc/acpi/wakeup" pro probouzení Wake-on-LAN paketem po síti
5) "sync; sync; pm-suspend", pomodlit a jede to! (v Ubuntu 10.10, Debiany jdu teprve zkusit)

Jsem opojen vítězstvím nad hmotou a nenávistí a kola velkého Kulového blesku se roztáčejí...