Anemometr I

Dneska u nás hrozně moc fučí vítr, tak jsem si říkal, že by to chtělo měřit, jak moc silný je. Od nápadu k výsledku je jen krůček, pokud má doma člověk 3D tiskárnu. Stačí skočit třeba na Thingiverse.com, najít hotový návrh větrné turbíny, vytisknout a kochat se.

Vertical Wind Turbine je opravdu moc pěkná, ale na dnešní vichr příliš velká:

Našel jsem podobný, ale mnohem menší design - Wind Mill, tak jsem ho hned vytiskl:

Pak už jen vrazil zespodu malý motorek, který jsem měl po ruce, a šel zkusit ven:

Bohužel se motor jaksi nechce roztočit, a to ani při hodně silném větru. Pokud se ale už uráčí roztočit, jako třeba v čase 0:44 když do něj fouknu, tak pak už se točí pěkně, skoro k nezastavení :-)

EDIT: tentýž den večer

Aby vítr nemusel hledat správný úhel fouknutí do lopatek, vytiskl jsem a nalepil nahoru další stejný segment, jen pootočený o 90 °. To pak i slabší večerní větřík turbínu roztočil a motor vygeneroval i nějaké to napětí (řádově stovky milivoltů).

To už půjde měřit Arduinem nebo podobným mikrokontrolérem a tak získám digitální informaci o síle větru.

Óda na 3D tiskárnu i3 MK2 po roce provozu

Když jsem si v říjnu 2016 konečně vybral 3D tiskárnu, sliboval jsem, že po určité době znovu napíšu, jak tiskárna funguje - jestli je tak spolehlivá, jak jsem při výběru požadoval. Dnes je to 13 měsíců od chvíle, kdy jsem originál Průša i3 MK2 sestavil, takže je nejvyšší čas trošku rekapitulovat.

SCAD program pro krabičku WiFi Teploměru

můj zatím nejsložitější design v OnShape

Především je potřeba říct, že tisknu mnohem méně, než bych sám chtěl, a to ze dvou důvodů: za prvé nemám čas vytvářet modely. Když už mě něco napadne, že bych vytiskl, tak je to potřeba nejdříve narýsovat v nějakém CADu, a to mi trvá dlouho. Přestože jsem se zlepšil v používání aplikace OpenSCAD, a také se nově naučil tak 20 % vlastností čistě webového CADu OnShape, což mi umožňuje tvořit relativně složité věci, pořád nejsem dost rychlý nebo nemám dost času vytvořit modely věcí, které potřebuji vytisknout.

návh krabičky pro laboratorní zdroj v OnShape

hotový laboratorní zdroj

Druhým důvodem je, že mám tiskárnu ve stejné místnosti, kde mám pracovní počítač. Přestože při tisku plast nesmrdí, tak mi vadí ty výpary, nebo jak nazvat ten roztavený plast ve vzduchu. Představuju si naturalisticky, jak se mi plíce zalepují nanočásticemi plastu hůř než kuřákovi dehtem, a tak z pracovny při tisku raději utíkám. No a protože mám pořád nějakou práci na počítači, tak zkrátka tiskárnu nepouštím ani když bych chtěl a měl co tisknout. Každá drobnost se totiž tiskne několik hodin a na takovou dobu obvykle bez počítače nevydržím.

část vzduchotechniky ke krbu

speciální pružný držák krabičky KM 22

Zde bych rád apeloval na všechny tiskaře chystající se stěhovat - pokud do bytu, tak volte zásadně byt s více pokoji, než kolik máte členů v rodině (tedy pro čtyřčlennou rodinu je nutný 5+1). Jedině tak zbyde pro tiskárnu jeden volný pokojíček, jaký si zaslouží. Pokud se chystáte stavět rodinný dům, rozhodně naplánujte jednu místnost jen pro tiskárnu. Není potřeba nic velkého, stačí dva metry čtvereční jak pro WC, zkrátka nějaký kamrlík, kam nikdo nemá potřebu chodit a kde je možné instalovat aktivní odvětrání přes zeď (trubka a ventilátor, co ty tiskové zplodiny vytáhne ven).

ruční ovladač systému pro havarijní zastavení přívodu vody v domě

Luskoun z Thingiverse.com - pohyblivý výtisk z jednoho kusu

I přes tato omezení jsem za posledních 400 dní tiskl celkem 9,5 dne (= 230 hodin) čistého času a vytiskl jsem více než 834 metrů tiskové struny (dle statistik tiskárny). A teď to nejdůležitější, kvůli čemu tento blog post píšu: po celou dobu tisk funguje přesně tak, jak jsem potřeboval, tedy naprosto bezúdržbově. Jen přijdu k tiskárně, strčím kartu s připraveným modelem v gcode, kliknu na tisk, utřu MK42 podložku papírovou kuchyňskou utěrkou namočenou v Okeně (pro tisk z PETG) nebo IPA (pro tisk z PLA) a je to. Už ani nekontroluju, jestli přilne první vrstva, rovnou odcházím z pracovny. Až se vrátím, je vše v pořádku vytištěno. Nikdy mi žádný tisk neselhal, nikdy se nic neodlepilo od MK42 podložky.

krabičky na čidla vlhkosti a vysoké teploty pro WiFi Teploměr

krabičky na čtyřportovou USB nabíječku (vlastní vynález)

Naopak, odlepování od MK42 podložky je jediná činnost, která není s i3 MK2 pohodová. Vyžaduje to velké úsilí a častokrát i násilí. PETG drží na PEI více než dobře. Nejsem zvíře, abych do výtisků mlátil z boku kladivem, jak někteří doporučují - většinou se uchyluji k podebrání rohu výtisku nabroušenou špachtlí, což bohužel trochu zdeformuje rožek výtisku. Zde je stále prostor pro zlepšení, které vlastně už nastalo v podobě magnetické podložky MK52 u Průša i3 MK3 - tu stačí jednoduše prohnout a výtisk by měl sám odskočit.

krabička na DC-DC UPS (bude brzy publikováno)

tiskl jsem krabičky na všechny Orange Pi počítače (tohle je One)

Dlužno dodat, že jsem za celou dobu nemusel na tiskárně nic měnit ani spravovat. Všechno funguje dobře od prvotního sestavení. Akorát jsem teď trošku olejem na šicí stroje a kola namazal pojezdové tyče, ale asi to bylo zbytečné, protože se nic nezměnilo (ani k lepšímu, ani k horšímu). No a samozřejmě průběžně aktualizuju firmware v tiskárně, který Průšův tým pořád vylepšuje.

spojky záclonových tyčí pro posuvný baldachýn nad terasou (bude publikováno)

krabička na míru pro WiFi Teploměr

Nezdůrazňoval jsem to dřív, ale pro jistotu to zmíním. Díky odladěným profilům v Průšově Slic3ru jsem nikdy nemusel s ničím laborovat, nic ladit nebo tunit. Hotový model ve formátu .STL nahraju do Slic3ru PE, kliknu Slice a Export gcode a je to. Tisk vždy funguje s výchozími parametry (aspoň při tisku z PLA a PETG). Tohle jsem považoval za samozřejmost, ale po rozhovoru s majiteli 3D tiskáren od jiných výrobců jsem pochopil, že to tak samozřejmé není - že někteří s laděním parametrů tisku tráví dost času. To s i3 MK2 dělat nemusím, a jsem za to moc rád.

tajný projekt s WiFi, LCD a Li-Ion baterií (pořád není dokončen)

speciální složitý držák VDSL modemu na zeď

Závěr je zřejmý: s tiskárnou i3 MK2 jsem velmi spokojen, jelikož funguje stejně spolehlivě jako jiné dílenské nářadí (třeba vrtačka). Prostě přijdu a používám, nemusím nic před tiskem spravovat či ladit. S Průšou už naštěstí neplatí můj starší výrok "3D tiskárna je jako domácí zvířátko - musíte se o něj starat, aby vám nezdechlo". Chybí mi akorát tak magnetická podložka z i3 MK3, protože výtisky z PETG (primárně už tisknu pouze z PETG) drží na PEI opravdu moc dobře. Jelikož se pro i3 MK2 dá magnetická podložka získat v rámci upgrade na MK2.5, vidím budoucnost 3D tisku zářnou :-)



P.S. aby ta chvála výše nevypadala jako placená reklama, tak mám dvě špatné zkušenosti s profilem FAST ve Slic3ru, který nastavuje výšku vrstvy 0,35 mm. Dvakrát jsem ho použil a dvakrát jsem se přitom spálil. V prvním případě mi ventilátor nafoukal infill do jakýchsi vlnek, které vyčnívaly nad výtisk a pak do nich brnkala tisková hlava a PINDA. To bylo zlé. Podruhé jsem použil FAST a vypadalo to, jako by výrobek chytil celulitidu. Tím jsem se definitivně naučil, že profil FAST je špatně. A pak mě zkušenější tiskaři naučili pravidlo, že výška vrstvy nemá být vyšší než 2/3 šířky trysky, což u 0,4mm trysky znamená, že 0,25mm vrstva je maximum.

vlevo nahoře je vidět zvlnění vrstvy, které vyčnívalo a brnkalo o hlavu

Plastová celulitida? Profil FAST raději nepoužívat...

P.P.S. ještě jeden problém jsem si dodatečně vybavil. To velké zvíře, co leží přes celou podložku nahoře, se narodilo mé tiskárně s problémem na páteři v dolní části zad. Mohlo za to nedostatečné a pouze jednostranné chlazení výtisku. Ventilátor u MK2 totiž fouká jen zepředu. Pomohlo by přídavné chlazení zezadu (stačí obyčejný ventilátor, který fouká na výtisk). U MK3 je to myslím také vyřešeno lepším vývodem chladicího ventilátoru kolem trysky ze tří stran.

Oddechovka: Arduino a piezzo bzučák

Rozdělal jsem starý analogový telefon, kterých jsme desítku vyřazovali ve firmě.

Na zvuk zvonění telefonu je tam obvod LS1240 a piezzo reproduktor.

Připojil jsem ten piezzo reproduktor k Arduinu napřímo, protože, na rozdíl od dynamického reproduktoru, nezničí pin nadměrným proudem (aspoň doufám, neboť ohmmetr mi ukazuje u piezzo nekonečný odpor). Takže jeden pin toho piezzo vede na pin č. 9 (D9) Arduina a zároveň i na pin A0. Druhý pin piezzo vede na zem (GND).

Inspiroval jsem se několika zdrojovými kódy programů dostupných přes vyhledávač na frázi "Arduino piezzo" a nakonec si svůj program upravil do následující podoby. Čtení z pinu A0 se používá na detekci zvuku (zaklepání na stůl), protože ten piezzo jev zjevně funguje obousměrně (mění elektrické napětí na zvuk, i zvuk na elektrické napětí).

const int buzzerPin = 9;

char Indiana_notes[] = "e2f1g1 1C3 2d1e1f3 4g2a1b1 1F3 1a1b1C3D3E3 4e2f1g1 1C3 2d1e1f3 2D1D1E2 2D1D1E2 2D1D1E3 2D2D2F2 2E2D2C2";
char Kocka_notes[] = "c2d2e2f2g4g4a4a4g5 2a4a4g4 2f2f2f2f2e4e4d4d4c5";

unsigned int tempo = 150;
bool melody;

void setup() 
{
}

void loop()
{
    while(analogRead(A0) < 50) ;
    
    playMelody(melody ? Indiana_notes : Kocka_notes);
    melody = !melody;

    delay(500);
}

void playMelody(const char *notes)
{
    pinMode(buzzerPin, OUTPUT);
    unsigned int len = strlen(notes);
    for (unsigned int i = 0; i < len; i+=2) {
        unsigned int duration = (notes[i+1]-'0') * tempo;
        if (notes[i] != ' ')
            tone(buzzerPin, frequency(notes[i]), duration);
        delay(duration + tempo/10);
    }
    pinMode(buzzerPin, INPUT);
}


unsigned int frequency(char note) 
{
    char names[] = { 'c', 'd', 'e', 'f', 'g', 'a', 'b', 'C', 'D', 'E', 'F', 'G', 'A', 'B' };
    unsigned int frequencies[] = {262, 294, 330, 349, 392, 440, 494, 523, 587, 659, 698, 784, 880, 988};

    for (byte i = 0; i < sizeof(names); i++) {
        if (names[i] == note)
            return frequencies[i];
    }
    return 0;
}

Výsledek jsem nadšeně hodil na YouTube. Nechte se inspirovat a taky něco s Arduinem spíchněte :-)

Arduino: nový USB převodník s CP2102

V minulém příspěvku jsem popisoval způsob připojení Arduino Pro Mini se sériovým výstupem k PC s USB přes převodník s PL2303. Důležité z toho bylo, že původně dobře promyšlený nákup se ukázal jako špatný krok, ale s pomocí návodů z Internetu, páječky a kusu umu/štěstí se mi podařilo proměnit původně 5-pinový převodník na převodník 6-pinový, tedy včetně DTR signálu klíčového pro programování Arduin.

Několik měsíců jsem s tím byl relativně spokojen, ale pak jsem si řekl, že než čtenářům představím toto své řešení, raději si koupím i ten druhý převodník s CP2102, 6-pinový, a když ten bude fungovat bezvadně, tak tu svou smutnou PL2303 story s relativně šťastným koncem raději nechám v trezoru a všem budu doporučovat osvědčené řešení bez nutnosti pájet něco pod lupou.

Vyrazil jsem tedy na ebay.com (ano, už od března nakupuji téměř výhradně na Ebay, kde jsou ceny minimálně o třetinu nižší než na dx.com) a začal prohledávat nabídku převodníků ze sériového na USB rozhraní s čipem CP2102. Se světáckým úsměvem na rtech jsem vyfiltroval všechny převodníky s pouhými pěti piny (kdepak, mě už podruhé nenachytají!) a začal si prohlížet na fotografiích ty 6-pinové.  Všiml jsem si, že jsou vyráběny v nejméně dvou provedeních, kdy je čtvercový čip buďto sladěn se směrem desky, nebo stojí "na koso". Neviděl jsem v tom však většího rozdílu, a tak jsem vybral dle svého oblíbeného kritéria ten nejlevnější.

Obzvlášť mě potěšilo, že tento převodník má šestý pin už rovnou nazvaný RST, jako reset. Říkal jsem si, že výrobce je opravdu šikula, že už ví, že tento pin budu propojovat s RST pinem Arduina, a proto mi ho rovnou nazval RST i tady na převodníku, abych nebyl zmatený z méně známého DTR a rovnou spojil RST s RST. Natěšeně jsem převodník propojil s Arduinem a zkusil nahrát program. Ale ouha, překvapivě jsem dostal nechvalně proslulý stk500_recv() error. Co to? Mám snad něco zapojeno špatně?

Po chvíli kontrolování zapojení mě napadlo opatrně se podívat na Internet, jak to vlastně s tím CP2102, RST a Arduinem je. Obratem jsem se dočetl pravdu a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal! Ten RST pin na převodníku je totiž skutečný reset pin toho čipu CP2102, naprosto zbytečně vyvedený ven, zatímco DTR signál je opět nevyveden a dřímá na jedné z těch nano-nožiček...

V tuto chvíli jsem byl prakticky ve stejné situaci, jako s PL2303. Mohl jsem tento převodník vyhodit z okna a koupit si jiný, který má vyvedené všechny signály (ale už skutečně všechny, celkem 14 vývodů), anebo se pokusit o zoufalý čin - připájet na jednu z těch nano-nožiček (ještě mnohem tenší a s menší roztečí než u toho PL2303) dráteček tenký jako vlas a někam ho vyvést ven. No, rozhodování bylo jednoduché - vyhodit ten modul přece můžu vždycky, takže následoval pokus o připájení a dopadl takto:

Ze spodní strany jsem přeřízl měděnou cestičku vedoucí od RST pinu někam doprostřed plošného spoje a přímo na ten RST pin jsem připájel drátek vedoucí DTR signál od pinu č.1 toho CP2102 čipu. Tím jsem elegantně využil ten pin header a navíc jsem se zbavil toho snad zbytečného RST pinu. Vlastně jsem to udělal tak, jak jsem si původně myslel, že to je zapojeno.

Výsledek je opravdu funkční, převodník s CP2102 mi připadá i rychlejší a hlavně - nemá žádné problémy s USB prodlužkami, takže teď mám Arduino Pro Mini konečně na stole jako normální člověk a dolů k PC vede jen 2 m USB prodlužka.

Každopádně pokud někdo zvažuje, čím spojit sériové rozhraní Arduina s USB na PC, vřele doporučuji koupit převodník (spíš ten s CP2102), který má výslovně vyveden DTR signál. Tento bude nejspíš vyveden úplně mimo pin-header, na boku spolu s ostatními, méně používanými modemovými signály (viz obrázek):

Možná bude o chlup dražší než ty převodníky, co mám doma já, ale zas to bude fungovat bez starostí - a to se určitě vyplatí :-)

Arduino Pro Mini - menší a ještě lepší

Pro seznámení s Arduino platformou jsem po krátkém přemýšlení zvolil Arduino Uno, a že bylo z čeho vybírat! Vždyť seznam originálních Arduino produktů obsahuje 19 různých desek nejroztodivnějších konstrukcí, včetně Arduina určeného k zašití do oděvu (ano, wearable computing!). Díky svobodné licenci, pod kterou je projekt Arduino vyvíjen a vydáván vzniklo také mnoho klonů. Přitom na začátku roku 2013 už byl Arduino Uno starý produkt a žhavou novinkou byl Arduino Leonardo. Přesto jsem si vybral Uno, protože jsem USB novinky z Leonarda (umí se chovat jako USB klávesnice nebo myš) nepotřeboval a naopak jsem chtěl využít osvědčenost a kompatibilitu Uno se všemi shieldy.

Arduino Uno je fajn, pokud si člověk chce hrát a zkoušet nová zapojení, především pak pokud dokupuje další shieldy. Ovšem když potřebuje připojit periferie, které nepasují do Uno pinů přesně (třeba třípinový IR měřič vzdálenosti, třípinové relé či ten 8pinový LC displej), musí stejně přidat nějakou pomocnou chlebovou destičku, propojit všechno dráty a elegance Arduino skládání na sebe se začíná vytrácet. Navíc výsledek složený z několika desek nad sebou je relativně objemný. Jelikož chci krom jiného postavit nový, inteligentnější pokojový termostat, kam by se Uno sendvič rozumně nevešel, hledal jsem něco jako Arduino Uno, ale menší, skladnější, vhodnější pro hotové výrobky. A našel jsem:

Arduino Pro Mini (originální čínská kopie)

Arduino Pro Mini je naprosto úžasné. S rozměry pouhých 33 mm x 18 mm se vejde prakticky kamkoliv, přitom obsahuje stejný procesor ATmega328 jako velké Arduino Uno, takže sdílí všechny jeho skvělé vlastnosti. Nabízí dokonce o dva analogové piny navíc, tedy 14 digitálních a 8 analogových vstupů/výstupů. Zůstal mu i regulátor napětí, takže také pracuje na 5-12 V. Na fotce je vidět i miniaturní tlačítko reset, a zřejmě tam nejsou vidět dvě LEDky: jedna svítící, když je Pro Mini pod napětím a druhá připojená na pin D13, stejně jako to má velké Uno (asi aby si člověk mohl zablikat LEDkou bez připojování čehokoliv). Takže opět kompletní počítač, ale rozměrů poštovní známky!

Co naopak tomuto Pro Mini chybí? Nemá USB port ani čip, který by USB komunikaci zajišťoval. To mi ovšem nadmíru vyhovuje, protože v běžném provozu není USB na nic potřeba. Ale jak Arduino Pro Mini naprogramovat? Má jen sériové rozhraní s TTL úrovněmi (RX/TX). Tím bych ho mohl připojit k PC do sériového portu, kdybych do cesty vřadil převodník úrovní z TTL na RS232 (obvykle MAX232). No ale proč dávat převodník na RS232, když můžu dát rovnou převodník ze sériového rozhraní na USB, které je dnes u PC mnohem častější?

Takže kromě tohoto Arduino Pro Mini jsem si objednal také sério-USB převodník. Měl jsem na výběr ze dvou typů - levnější s čipem PL2303 a dražší s čipem CP2102. Po "skvělých" zkušenostech jsem delší dobu váhal, a nakonec opět zvolil řešení s PL2303, protože jsem si nebyl jistý, jestli je CP2102 v Linuxu dobře podporován. Výsledek vypadal nějak takto:

Propojil jsem tedy Arduino Pro Mini s tím převodníkem pomocí dodaných kabelů - napájení, zem, RX a TX, a zkusil poslat do Arduina první program. Místo úspěchu jsem obdržel error stk500_recv(). Začal jsem se pídit na Internetu a prakticky okamžitě zjistil krutou skutečnost: nejsem sám, na tuhle chybu už narazili všichni ostatní přede mnou, kteří se pokoušeli programovat jen přes RX+TX signály.

Proč tomu tak je? Arduino obsahuje ve své paměti tzv. boot loader (obouvač bot, krátce nazouvák, nebo také obvykleji zvaný zavaděč), který ihned po resetu naslouchá velmi krátkou dobu (pár stovek milisekund), posílá-li do něj někdo přes sériový port nový program. Neposílá-li nikdo nic v tomto krátkém časovém okně, tak boot loader předává řízení uživatelskému programu, který je nahrán v paměti Arduina od minula, tím pádem na sériovém portu už nikdo nic neposlouchá/nepřijímá a IDE posílající nový program z PC do Arduina se s ním nedomluví a skončí s errorem stk500_recv().

Ctěného čtenáře možná zajímá, proč jsem neznal tento problém z dřívějšího hraní si s Arduino Uno. Tam probíhá komunikace PC <-> Arduino celá přes USB a tak je tam ten nutný reset vyvolán v pravý čas automaticky, řízený některým z USB signálů z PC. Celé to funguje tak pěkně, že mě ani nenapadlo, že se tam v průběhu nahrávání nové verze programu do Arduina děje nějaká magie.

Palčivou otázku, proč jsem si tohle nezjistil PŘEDTÍM, než jsem objednal Pro Mini a ten serio-USB převodník, ponechme raději stranou a hledejme nějaké řešení. Jsou v podstatě tři možnosti: ruční, keš nebo páječka. Ruční řešení je popsáno na Internetu docela jednoduše: stačí v pravou chvíli při posílání programu z PC do Arduina stisknout ten maličký reset na Arduinu. Jednoduché, že? Ovšem trefit tu "pravou chvíli" je dost obtížné. Prý se to dá nacvičit, ale závisí to na rychlosti daného PC, velikosti nahrávaného programu a ještě několika dalších faktorech, takže mě po pár desítkách minut neúspěchů přestalo počítání milisekund od kliku myši na tlačítku Upload k mačkání resetu bavit a šel jsem hledat jiný způsob.

Řešení přes keš je na Internetu popsáno taky docela jednoduše: tento převodník stačí vyhodit z okna a koupit místo něj jiný, který má vyvedený i DTR signál (tedy například ten s CP2102, který je obvykle 6pinový). DTR signálem potom Arduino IDE z PC hlásí Arduinu připojenému přes sériový port, že začíná nahrávat nový program. Tento DTR signál pak přivedeme na RST vstup Arduina a je vymalováno - PC resetne Arduino přesně v ten pravý okamžik automaticky.

Jelikož mi bylo líto vyhazovat PL2303 a čekat další dlouhé týdny na jiný převodník, šel jsem do třetího, nejkrkolomnějšího řešení. On ten čip PL2303 totiž převádí všechny RS232 signály, i DTR. Zrovna DTR je vyvedený na vývod č. 2. Takže teoreticky stačí napájet dráteček na SMD nožičku toho čipu a vyvést ho někam na pin tak, aby šel připojit k Arduinu. Návod je například na http://www.instructables.com/id/Arduino-USB/ a výsledek pájení má vypadat zhruba takto:

No jo, jenže ty nožičky toho čipu jsou teňounké asi tak čtvrt milimetru, a mezera mezi nimi je zrovna tak úzká! Trefit se tam páječkou na správnou nožičku, připájet k ní dráteček, a nespojit přitom dvě-tři sousední nožky v jednu hroudu cínu vyžaduje kromě pevných rukou a dobrých nástrojů v mém případě také kus štěstí. To se na mě usmálo (po několika pokusech) a tak jsem výsledek okamžitě zafixoval pomocí tavné pistole s lepidlem:

Výsledkem je tedy USB<->serial převodník s PL2303, který má celkem 6 pinů - 5 V, 3,3 V, zem, RX, TX a DTR (na spojení posledních třech zmíněných signálů s Arduinem používám audio kabel od CD-ROM :-).

Takto upraveným převodníkem se dá programovat Arduino Pro Mini zcela parádně a pohodlně, s jedinou zvláštní výjimkou: převodník není možné připojit k PC přes USB prodlužku delší než velmi krátkou. Konkrétně mně tu dobře funguje 30 cm prodlužka, ale cokoliv delšího (v jakékoliv kvalitě, včetně super stíněné USB 3.0) nefunguje - jednoduše ztrácí data a programování ani jiná komunikace se nezdaří. Dá se říct, že jsem si na to časem zvykl a při pokusech se holt hrbím pod stolem - aspoň že fungují přední USB porty a nemusím být vlezený pod stolem celý až u zadní strany PC :-)

Arduino: univerzální řešení

Arduino mikrokontrolér mi připadá jako skvělá náhrada všech drobných elektronických udělátek, která jsem kdy stavěl nebo hodlal postavit. Zároveň mi otevřel dveře k řešení problémů, které jsem si dřív ani neuměl představit. Svou plnou programovatelností a rozšiřitelností je to univerzální švýcarský armádní nůž na téměř cokoliv, co jde převést na elektrické signály.

Například taková drobnost, jakou je "světelný had". Tedy řada LEDek vedle sebe, které blikají v nějakém rytmu, takže vytvářejí iluzi běžícího světla. Vždycky jsem chtěl postavit to, co měl zabudováno vepředu K.I.T.T. a čím pulzoval tím rychleji, čím napínavější scénu Michael Knight Rider zrovna řešil. Z pasivních součástek se to postavit dá, ale je na to potřeba buďto specializovaný obvod, nebo je to složité zapojení a ve výsledku je člověk zklamán, že efekt není dokonalý, protože nejspíš postrádá prvek zpomalení na krajích, když se světlo "odráží" a mění směr.

S Arduinem je tohle naprostá brnkačka! Stačí připojit diody (s omezujícími odpory) do všech 14 až 20 pinů a pak napsat jednoduchý program, který se dá během chvíle vyladit k dokonalosti. A tato hračka se dá dále rozvíjet - například připojením teplotního čidla může takový domácí K.I.T.T. reagovat na změnu teploty a čím víc člověk topí, tím rychleji světlo pulzuje :-) Nebo podobně může reagovat na denní čas, množství světla či na přiblížení "vetřelce". Možnosti jsou neomezené..

Takových hraček je samozřejmě možné navymýšlet milion: co třeba čidlo měřící vlhkost půdy v doma květináčích nebo venku ve skleníku a hlásící, že je čas doplnit zálivku? Z pasivních součástek není problém, ale s Arduinem je to ještě jednodušší a opět lze řešení dále rozvíjet. Zařízení nemusí jen blikat světýlkem, když je půda suchá - může také tu vodu samo spustit a zalít automaticky, nebo může dávkovat vláhu pravidelně, klidně i v závislosti na denní době, teplotě či dalších okolnostech. Stačí připojit pár čidel a dopsat pár řádků programu.

Z dalších šikovných věcí mě napadá například ventilátor, který v koupelně vyvětrá, když je v ní příliš vlhko. Nejspíš se prodává hotové řešení, ale určitě nepůjde naučit, aby se chovalo přesně tak, jak chci (například nepůjde nastavit spínací a vypínací hranice vlhkosti nezávisle). A co takový hlásič unikajícího plynu nebo přítomnosti kouře/ohně? S Arduinem je naprosto jednoduché postavit zařízení, které při detekci plynu či kouře kromě spuštění výstražné sirény může také poslat e-mail nebo SMSku nebo rovnou zavolá na dané číslo. Vlastně by mohlo i začít hasit, a předtím vypnout přívody elektřiny a plynu.

Zatím to byly samé drobnosti až zbytečnosti, ale co se inspirovat v knize Practical Arduino (k dostání u dobrých knihkupců, v PDF pak na uložto)? Můžeme tak například na dálku ovládat elektrické zásuvky (Arduino vysílá řídicí signál na 433 MHz), v pravou chvíli automaticky mačkat spoušť fotoaparátu (takže vytvoříme časosběrné video, nebo vyfotíme kapku dopadající na hladinu), postavíme vlastní zabezpečovací zařízení, nebo můžeme číst teploty z bezdrátových meteo čidel (Arduino poslouchá na 433 MHz) a postavit tak například inteligentní meteostanici s výstupem na web.

Další návody v knize uveřejněné jsou ještě mocnější: jak postavit vlastní osciloskop, bránu řízenou RFID čipy, nebo dokonce jak Arduino propojit s počítačem v autě, aby sbíralo data o jízdě tak, že je možné propojit údaje o poloze (z GPS připojené k Arduinu), otáčkách motoru, spotřebě a další a všechno to vynést do 3D grafu v Google Earth.

Člověka napadají další věci jen když prochází seznamem čidel k Arduinu na Ebay: čidlo světla, výšky hladiny, vlhkosti vzduchu, vlhkosti půdy, vzdálenosti (infračervené i ultrazvukové), magnetického pole, náklonu/otřesů, metanu, propan-butanu, zvuku, barvy, pH, zrychlení, tlaku vzduchu a další a další. Potom také existují měřidla různých veličin, která poskytují na výstupu elektrické impulzy, takže je možné Arduinem měřit například spotřebu elektrické energie nebo vody.

No a to byly vstupní možnosti. Na výstupu či pro komunikaci je Arduino také vybaveno skvěle: může blikat, pípat, vypisovat na alfanumerický displej, malovat na LCD, dokonce i na ty s dotykovou vrstvou. Umí taky komunikovat bezdrátově (v pásmu 350 MHz až 2,4 GHz, také přes WiFi a Bluetooth) a drátově (přes sériový port, USB i Ethernet), může tedy fungovat i jako jednoduchý web server, což je často využíváno. A samozřejmě může ovládat prakticky jakékoliv elektrické zařízení, počínaje motory a konče nevím čím.

Arduino je každopádně velmi mocná platforma, která by IMHO měla být vyučována ve školách anebo aspoň elektro-kroužcích. Dnešní mladí technici to potřebují jako sůl, aby neztratili kontakt s realitou...

V tuto chvíli mám rozestavěno snad 6 různých zařízení s Arduinem a napadají mě další. Zkusím je příležitostně popsat, třeba to bude inspirovat další hackery. Ale předtím všem prozradím, co je ještě lepší, než Arduino Uno... (klikni zde pro pokračování)

Arduino: seznámení

Loni v létě se stal velkým hitem Raspberry Pi a na základě oslavných článků jsem po něm také začal pokukovat. Chtěl jsem něco malého, šikovného, co by se dalo programovat a pomohlo mi to v domácí automatizaci. Jal jsem se rozhlížet po nabídce maličkých počítačů a přitom úplnou náhodou "znovuobjevil" Arduino, což byla v tu dobu už 7 let stará platforma, kterou jsem bohužel celou dobu úspěšně ignoroval.

Několik dlouhých zimních měsíců jsem se snažil porovnávat Raspberry Pi (což je v podstatě kompletní PC, jen velikosti kreditní karty) s Arduinem (8-bitový mikrokontrolér se spoustou vstupů a výstupů, taktéž velikost kreditky), až jsem nakonec vybral a 8. února 2013 objednal na dx.com své první Arduino Uno. Vycházelo asi na třetinu ceny Raspberry Pi (což byl pro mě důležitý argument, protože jsem tušil, že u jednoho kusu nezůstane) a zdálo se mi, že s ním bude víc legrace (a o zábavu tu jde především, že? :-)

Arduino Uno rev.3

Nerad bych tu opakoval informace, které jsou dostupné na opravdu mnoha místech, neboť Arduino platforma je po těch letech výborně zavedená a perfektně podporovaná, včetně mnoha zdrojů v češtině. Proto zkusím jen stručně napsat, co mě na Arduinu fascinuje a v čem vidím jeho hlavní výhody:

• miniaturní, minimální spotřeba energie
• 20 vstupů/výstupů s HW podporou několika "protokolů"
• ohromná rozšiřitelnost díky nepřebernému množství periférií a "štítů"
• programuje se jednoduše v C/C++

Krátce vysvětlím: Arduino Uno pracuje na 5 V (a může být napájeno přímo přes USB kabel z PC), ale na desce má také regulátor napětí, takže bere cokoliv od 5 do 12 V (jede klidně třeba i na 9 V baterii nebo autobaterii v autě), a jak brzy ukážu, tak umí pracovat i na mnohem nižších napětích než je základních 5 V. To je super praktické. Navíc spotřeba proudu je velmi nízká - dá se stlačit i pod 1 mA, když je to potřeba (v některém z příštích dílů tohoto vzrušujícího Arduino seriálu ukážu jak).

Dále, Arduino má naprosto fantastické množství vstupů a výstupů. Když jsem pracně propojil svou digitální teploměrovou síť s PC přes USB-RS232 převodník (protože dnešní PC nemá žádný TTL digitální vstup vhodný na takové hraní), začal mi chybět nějaký jednoduchý digitální výstup, jen nějaký drát, kde bych mohl spínat relé pomocí TTL hodnot 0/1. A tam jsem s PC v podstatě skončil. Oproti tomu základní Arduino Uno má takových vstupů/výstupů minimálně 20! Vlastně prakticky všechny černé dírky na fotce nahoře jsou vstupy nebo výstupy toho mikrokontroléru a dají se jednoduše programovat. To je úžasné!

Navíc ty vstupy/výstupy automaticky podporují některé velmi zajímavé "protokoly" (promiňte nevhodnost slova, zrovna mě nenapadá lepší). Především, 6 z nich funguje kromě digitálních (TTL nuly a jedničky) i jako analogové, a to až s 10bitovou přesností (tj. když měří napětí od 0 do 5 V, tak s rozlišením na 5 mV, což je velmi dobré). Dále některé piny (nožky toho procesoru) podporují protokol a sběrnici SPI, jiné pak I2C, což umožňuje k Arduinu připojit celou plejádu různých periferií počínaje HW hodinami a čtečkami SD karet a konče třeba barevnými dotykovými displeji. Další piny je možné použít pro PWM - jednoduše tak můžeme přímo z Arduina plynule řídit třeba jas připojené LE diody (LEDky) nebo výkon motorku. No a hlavně je těch pinů (vstupů/výstupů) 20, slovy DVACET! :-)

Arduino za těch svých 7 let nasbíralo obrovský náskok před Raspberry Pi hlavně v nabídce připojitelných periferií, kterým se v Arduino hantýrce říká Shields, tedy mým překladem štíty. Funguje to tak, že se v podstatě narážejí na základní Arduino Uno desku shora a většina štítů je dále průchozích, takže výsledek pak vypadá jako nějaký mnohapatrový sendvič. Seznam dostupných štítů je například na http://shieldlist.org/ a je opravdu vyčerpávající. Pro prvotní orientaci mi stačila i nabídka na http://dx.com/s/arduino+shield (možná se už zdá, že ten čínský obchod s poštovným zdarma protěžuji, jako bych měl z nákupů tam nějaké provize, ale není tomu tak a navíc - spoiler alert - brzy se s ním nadobro rozloučím!)

No a otázka programování tohoto mikrokontroléru? Na škole jsem měl tu čest programovat 68HC11 v assembleru a neměl jsem s tím žádný problém - naopak byla radost rozpomínat si na assembler z Atari 800XL a připomenout si, co všechno se v něm dalo s nějakými 50 instrukcemi vyčarovat za programy, hry a dema. Ale dnes už ocením možnost naprogramovat mikrokontrolér i v čistém C (s trochou C++ příchutě) - přecejen ta vyšší abstrakce dovolí soustředit se na samotný algoritmus místo přemítání nad správným adresním módem či délkou skoku, kód je čitelnější a jak se ukazuje, tak nabídka hotových open-source knihoven v C/C++ pro Arduino je obrovská.

Takže zpět k mému Arduinu Uno, které jsem objednal v prvních dnech oslav Čínského nového roku. Mimochodem, nikdy v tu dobu nic v jihovýchodní Asii neobjednávejte, nechcete-li čekat na balíček pět a více týdnů. Když konečně 15. března pošta doručila, nadšeně jsem vybalil samotné Arduino Uno s USB kabelem, infračervený měřič vzdálenosti, LC displej původem z telefonu Nokia 5110, modul s relé určený speciálně pro Arduino a pár JST kablíků, které jsem vlastně ani nepotřeboval. Bleskově jsem Arduino připojil přes USB k PC, v Ubuntu rozbalil vývojové prostředí a rovnou si začal hrát, neboť v Arduino IDE je v menu pod položkou File -> Examples dostupných mnoho desítek hotových fungujících příkladů.

Programování pro Arduino je opravdu velmi jednoduché, ještě jednodušší než v běžném C/C++. Odpadají hlavičkové soubory a celý program se smrskne na dvě funkce, setup() pro prvotní inicializaci a loop() pro běh programu v nekonečné smyčce. Vývojové prostředí připravoval zřejmě někdo, kdo chtěl umožnit programovat i lidem, kteří to do té doby nedělali, a občas je to podle výsledků vidět. Ale zas na druhou stranu, díky za tyto výsledky - všechno okolo Arduina je totiž přísně Open Source dle svobodných licencí, jak hardware tak i software, a díky tomu se komunita kolem Arduina tak úspěšně rozrostla a pokryla prakticky všechny možné i nemožné oblasti použití.

Takže jsem si pohrál s relé, s IR měřičem vzdálenosti, s LEDkama, a pak jsem jednoduše vzal konec své teploměrové sběrnice s DS18B20, zapojil do jednoho z DVACETI volných pinů, přidal tolik potřebný 2k2 rezistor "napájející" tuto sběrnici a po měsících problémů začal naráz odečítat teploty bez jediné chybičky. Hurá. Opojen množstvím volných vstupů jsem dokonce celou sběrnici rozdělil na dvě větve, čímž jsem ji zkrátil a "zhvězdicovatěl", obě větve zapojil do zvláštních vstupů na Arduinu, do dalších pěti připojil LCD z Nokie (pořád mi zbývá 13 volných pinů :-), do projektu naimportoval hotovou knihovnu pro displej a druhou knihovnu pro DS18B20 a teď odečítám venkovní a vnitřní teploty současně a vidím je na displeji, s naprosto minimální námahou a pár řádky zdrojového kódu. Mazec!

Vypadá to jako šťastný konec mé teploměrové anabáze, ale ve skutečnosti je to teprve začátek něčeho mnohem většího... Začnu s nápady, co s Arduinem dělat: viz další díl mého Arduino seriálu.

Tablet GoClever A103

Nečekaně brzy se mi dostal do ruky další tablet, tentokrát desetipalcový. Mám tedy skvělou příležitost porovnat ho s nedávno půjčeným sedmipalcovým CityTabem. Hned úvodem musím říct, že ty širokoúhlé nudle (16:9) jsou velmi neergonomické a pokud si výrobci tabletů myslí, že je všichni majitelé používají jen a pouze na sledování širokoúhlých filmů, tak se šeredně mýlí. Osobně bych si nejraději koupil tablet s poměrem stran obrazovky 4:3, ale ty jsou dnes už nešťastně málo zastoupené na trhu.

Tento GoClever má procesor typu Cortex A8 na 1 GHz (v čipu chytře nazvaném AllWinner A10), grafiku Mali-400 MP, bohužel opět jen 512 MB RAM a pouze 4 GB disk (z toho volné jen necelý 1 a 2 GB - je to zvláštně rozdělené na dva oddíly). Android je ve verzi 4.0.3 (upgrade z původního 2.3.x). Velká 10,1" obrazovka s pěkně sytou černou a rozlišením 1024x600, které je na tak velké úhlopříčce už na hranici (málem jsou vidět kostičky). Tablet je také dost těžký - váží 703 gramů. Silný černý rám s ostrou hranou je další ranou do ruky, která by měla tablet držet třeba při hře nebo při čtení elektronické knížky. A psaní na virtuální 10" klávesnici, když tablet zároveň držím ve vzduchu, je už dost nepohodlné v porovnání s 7". Zdá se, že ideální velikost na takové to domácí žvýkání je někde kolem 8"...

Silnou stránkou tabletu je v porovnání s jinými typy velké množství konektorů. Nejvíc mě potěšila USB zásuvka plné velikosti, která je rovnou v režimu USB host, takže odpadají starosti se speciálními OTG redukcemi nebo kabely. Jde tedy do ní bez váhání zasunout USB flashdisk či jiné periferie. Příjemným šokem pro mě byla okamžitě fungující USB klávesnice i USB myš, které, když jsem je zapojil obě současně přes USB hub, rázem proměnily tablet na prakticky plnohodnotný notebook. Pravda, pobavilo mě, že nefungovalo ani základní Ctrl+V pro vložení textu ze schránky, ale to jsou softwarové mušky, které by jistě šly vyřešit, pokud se tak už nestalo v novějších verzích operačního systému.

Dále tablet obsahuje druhý mini USB konektor (netradiční, ale praktické), konektor pro microSD kartu, sluchátka, nabíječku a taky HDMI, což jsem taky chtěl hned vyzkoušet. Bohužel tabletovo rozlišení 1024x600 je na velké TV už otřesně zubaté, což mi to znovu připomnělo, že mám pro sebe hledat tablet s minimálně FullHD rozlišením.

V základním "desktopu" je vše krásně plynulé (rolování mezi sousedními plochami), zjevně díky kvalitnímu grafickému čipu. Problémy nastávají až když dojde paměť, což je při 512 MB prakticky hned po spuštění jakéhokoliv programu. Potom se chvílemi dočkáme až mnohasekundové odezvy i na základní ovládací tlačítka (která jsou v Androidu 4.x už jen nakreslená na obrazovce, takže je člověk mačká zuřivě znovu a znovu mysleje, že je předtím zmáčkl málo/nepřesně). Ten kontrast mezi pocitem rychlosti způsobený plynulostí a zároveň čekáním na odezvu tlačítek mě tak mátl, takže jsem raději hned pustil syntetický test rychlosti AnTuTu. V následující tabulce jsem pro názornost zařadil nejen svůj referenční telefon, ale i před pár dny testovaný CityTab. Připomínám, že všechny tři stroje jsou taktované shodně na 1 GHz a mají stejnou velikost RAM, tablety potom mají i stejné grafické rozlišení. +Kamil K mi pak ještě poslal výsledky svého tabletu Umax Joyplus M78 s A8 na 1,2 GHz a taky Mali 400, pro zajímavost:

AnTuTu	HTC Desire Z	GoClever A103	Colorovo CityTab	Umax Joyplus M78
Total	4129	3564	2564	3696
CPU Integer	683	613	408	529
CPU Float	477	148	389	363
RAM	703	504	413	422
GPU 2D	467	400	238	476
GPU 3D	1206	1522	534	1541
I/O write	140	68	87	25
I/O read	163	99	175	60

Z výsledků je celkem dobře vidět, v čem je Mali-400 silný - v 3D grafice vyhrál na celé čáře a CityTab zahanbil hned 3x. Zajímavý propad v CPU Float si ale vysvětlit nedokážu. V ostatních testech (až na rychlost disku) je zkrátka o něco rychlejší než CityTab, ale pořád nestačí ani na můj starý telefon.

Nyní pár slov ke zklamáním, kterých jsem si za necelé dva dny testování užil až-až. Za prvé, když je tablet vybitý (dostal jsem ho půjčený úplně vybitý), tak se na něm nedá vůbec nic dělat. Zásadní věc je, že se tablet ani nenabíjí, pokud je aktivně používán - vyzkoušeno po dobu mnoha hodin, za které se stav baterie nezměnil ani o jediné %, přestože nabíječka nabízí 2 ampéry. Takže když na tabletu potřebujete něco udělat a je zrovna vybitý - smůla. Není dokonce ani možné ho trošku nabít a začít používat - to totiž vypadává v několikasekundovém intervalu WiFi spojení. Takže jedině vypnout tablet a jít chvilku třeba štípat dříví, za hodinku se nabije aspoň na třetinu a jde chvíli používat.

Ještě horší je, že WiFi spojení mi vypadávalo, i když byl tablet plně nabitý. Nedokázal jsem přijít na to, čím to je způsobeno, ani jsem ho nedokázal přesvědčit, aby nehlásil, že domácí WiFi je mimo dosah, přestože si na antény WiFi AP mohl v tu chvíli dosáhnout prstem (kdyby nějaký měl). Nepomáhal ani restart, ani jiné běžné kejkle. Nakonec jsem ho musel zatlačit do úzkých tím, že jsem do USB zapojil můj USB-Ethernet konvertor, který měl tendenci obejít nefunkční WiFi a přitáhnout síť po kabelu - což nakonec bohužel nefungovalo, nevím proč (kernel přitom vše rozeznal a systém Android taky). Nicméně na vystrašení WiFi to stačilo a od té doby už zas funguje. Bohužel vedle vystrašené WiFi jsem zůstal vylekán i já. Když tablet nechce být online, stává se z něj v podstatě jen drahé těžítko, protože těžiště jeho práce a schopností je online... Nerad bych vlastnil takový zlobivý kousek (a nevím, jestli je to HW nebo SW problém, závada konkrétního kusu nebo chyba v celé sérii).

Z her je radost hrát Where's my Perry, který, na rozdíl od CityTabu, tu funguje bezvadně. Naopak Asphalt 7 pokaždé spadl právě v momentu, kdy jsem se měl objevit ve startovním poli, takže jsem si rychlých závodniček zase neužil. Kulečníkové plátno v Pool Break Pro má stále barevné mapy, ale není to už tak do očí bijící jako u toho předchozího tabletu. Tento tablet se přitom nepyšní IPS obrazovkou jako CityTab. Zajímavé.

Další mrzutost je nefunkční bezdrátová klávesnice a myš z Lidlu (značky Trust). Kernel opět USB bezdrátový přijímač rozpoznal, ale klávesnice ani myš nereagovaly. Škoda, s bezdrátem to mohlo být opravdu cool. Tohle bude nejspíš slabina někde mezi Linuxem (kde mi to v Ubuntu funguje) a Androidem. Chvíli jsem pátral po řešení, ale nic jsem narychlo nevygoogloval, tak to nechám ležet. Stejně ten tablet budu už zas vracet. Jo a displej má jeden vadný bod (trvale červeně svítící), což jsem u tabletu taky ještě neviděl.

Mimochodem, GoClever A103 také nemá elektronický kompas, takže Sky Map, Sky Spy a jiné užitečné programy nefungují správně. A pouze přední kamerka 0,3 Mpix jasně dává najevo, že žádné hrátky s rozšířenou realitou nebudou.

Závěrem bych rád napsal, že tento tablet za 2300 korun je mnohem lepší koupě než dříve testovaný CityTab za 4200 Kč, a to především díky grafice Mali 400 a lepší konektorové výbavě. Také je stabilnější (kromě Asphaltu nic nepadá). Přesto se nemůžu smířit s tím, že bych měl čekat 3 a více sekund na stisk základních tlačítek Back či Home a proto tvrdím, že tablety s 512 MB RAM by se vůbec neměly prodávat - lidi z toho akorát zešediví! Tohle dělá Androidu velmi velmi špatnou pověst...

Sám už mám celkem jasno, co by měl normální tablet mít za vnitřnosti: minimálně 1 GB RAM, minimálně dvoujádro CPU, minimálně 1280x960 na 8" či raději FullHD+ na 9"-10"... Snad se mi nějaký takový kousek dostane na zkoušku do ruky ještě dřív, než si nějaký vyberu, koupím a pak už nebude cesty zpět :-)

Tablet Colorovo CityTab 7

Dostal se mi na chvíli do rukou zbrusu nový a zároveň můj první počítačový tablet v životě a těch pár hodin testování mě zasáhlo tak hluboce, že si své pocity musím zapsat, abych, až budu mít zas někdy chuť si nějaký koupit, se měl čím odstrašit.

Přesné označení tohoto elegantního výrobku je CVT-CT7-WLAN-3G-NAV a modří již tuší, že ve výbavě nalezneme kromě bezdrátového připojení k síti i prostor pro vložení SIM karty (3G) pro bezdrátový Internet a dokonce i GPS (které v levných tabletech chybí pravidelně). Navíc má tento typ i Bluetooth. Všechny tři jmenované vlastnosti jej vynášejí vysoko nad průměr levných 7" tabletů. Hmotnost 369 gramů je odpovídající kovovému orámování a zapadá do 7" třídy. V dokumentaci je dále zmíněn kvalitní IPS displej s pěkným rozlišením 1024x600.  A ke všemu má i dvě kamery, přední 0,3 Mpix a zadní 3,2 Mpix. Tedy papírově a vybavením je to tablet jako lusk! Cena je aktuálně na 3982 Kč a vzhledem k parametrům (zapomněl jsem zmínit 1 GHz A5 procesor a 512 MB RAM + 4 GB flash) se to ani nezdá moc.

Bohužel realita je mnohem drsnější. Mám-li být stručný, tak stroj je děsivě pomalý, trpí zoufalou nestabilitou, displej neodpovídá dokumentaci, kamery jsou strašné a chybí mu i elektronický kompas (tedy čidlo magnetického pole), takže Sky Map a další hrátky s rozšířenou realitou nejsou možné. No a není tu ani HDMI výstup.

Popíšu podrobněji jednotlivé šoky a začnu pomalostí: srovnávám jej se svým 2,5 roku starým telefonem HTC Desire Z, který mám přetaktovaný na 1 GHz a má také jen 512 MB RAM (a Android 4.2.2). Nechme promluvit surová čísla AnTuTu benchmarku:

AnTuTu	HTC Desire Z	Colorovo CityTab
Total	4129	2564
CPU Integer	683	408
CPU Float	477	389
RAM	703	413
GPU 2D	467	238
GPU 3D	1206	534
I/O write	14,0 MB/s	8,7 MB/s
I/O read	16,3 MB/s	17,5 MB/s

Podle čísel je nový tablet mnohem pomalejší než starý telefon. V praxi to vypadá tak, že například hra Asphalt 7 je nehratelná, obraz je trhaný a ovládání reaguje se sekundovým zpožděním, což na závodní auta v rychlosti stovek kilometrů za hodinu nestačí. Na mobilu je hratelná v pohodě. Podivně pomalé bylo taky třeba SSH přihlašování na server a další běžné činnosti. Chvílemi nešlo ani brouzdat na Internetu, jelikož navigační prvky na stránce reagovaly s několikasekundovým zpožděním! Ne, tohle je opravdu nepoužitelné.

Teď pár slov k nestabilitě. Stroj je vybaven Androidem ve verzi 4.0.4 a update na novější už/zatím výrobce nenabízí. Opakovaně jsem se pokoušel spustit hru Where's my Perry, ale ta zásadně nereagovala na tahy ve hře a pak vždy hned spadla. Ze začátku jsem si myslel, že je to jen nějaká souhra náhod, ale když jsem si začal všímat, jak často spadne vestavěný webový prohlížeč, pochopil jsem, že je to buďto chyba přímo v jádru systému, nebo snad i hardwarový problém? No každopádně to činí práci s tabletem nepříjemnou až nemožnou.

Displej sice má být IPS, tedy s věrným podáním barev, ale kulečníkové plátno ve hře Pool Break Pro má ošklivé barevné mapy, jaké bych čekal tak možná na displeji u tabletu pod 100 dolarů. Na mém telefonu je totéž plátno s plynulým barevným přechodem.

Kamery jsou ve slabším světle naprosto nepoužitelné, při rozumném denním světle pak stojí maximálně za pendrek. Samozřejmě chybí přisvětlovací LED.

Závěrem: jsem zdrcen, jak hrozně nepoužitelný tablet za 4000 Kč je. Lituji lidi, kteří si kupují tento a levnější modely. Já se budu muset poohlížet po něčem mnohem dražším, nebo na tablety zanevřít úplně.

Zápis do Powerball ligy

Poweball je známá hračka, nebo chcete-li sportovní nářadí. Vánoční dárek jsem v lednu a únoru používal opravdu hojně a užili jsme si s ním kopec srandy (doporučuji nechat Powerball kolovat mezi přáteli, zaručená zábava je zvlášť pokud ho držíte v ruce poprvé). V zimě jsem s ním dosahoval běžně maximálních rychlostí k 13 tisíc otáčkám za minutu. Měl jsem i dva rekordy přes 13k RPM, ale pak jsem se začal věnovat jiným věcem a po třech měsících Powerball zapomnění mi svaly i technika úplně odešly. Teď začínám znovu a horko-těžko se dostávám přes 12k. Snad bude motivací zápis do Powerball ligy s následujícím rekordem v tomto čtvrtletí:



Dlužno dodat, že s 12704 RPM se umístím někam na 182. pozici v aktuálním českém žebříčku a budu mít před sebou opravdu dlouhou cestu na vrchol :-)

Vybíjecí křivka NiMH akumulátorů

Poté, co jsem zjistil, jaký proud odebírá DragonFly při letu, jsem mohl proměřit vybíjecí křivku obou akumulátorových sad (akupacků), které mám. Původní ("BFN"), zhruba 20-30x nabíjený, a nový ("SHIDA"), zatím tak 5x nabíjený. Pro měření jsem použil velmi sofistikované vybavení: dva digitální multimetry, dvě kancelářské sponky, dva dráty s banánky a krokodýlky a jeden ovladač k autodráze (ten dlouhý válec měl odpor 1,2 ohmu :-)



Výsledky měření jsou přístupné v Google Docs a níže jsem se pokusil vyexportovat dva všeříkající grafy:





Zdá se mi tedy, že obě sady jsou v podstatě v pořádku - při odběru kolem 4 A udrží napětí mírně přes 6 V po dobu déle než 5 minut, to není zlé. Problém nelétajícího vrtulníku tedy nebude ve zdroji, ale spíš asi v mechanice vrtulníku :-(

Poněkud bezzubý DragonFly

Právě jsem (při hledání nějaké fotky DragonFly vrtulníku pro doplnění prvního příspěvku obrázkem) vygoogloval stránku, která zřejmě řeší většinu mých problémů s tímto vrtulníkem. Má příznačný název Pomoc novému majiteli DragonFlye a opravdu lituji, že jsem ji nenašel dřív.

Ještě jsem ji ani nečetl celou, jen prolétl očima osnovu a v odstavci Vibrace našel, že to nepříčetné třepání našeho vrtulníku, co ubírá energii tolik potřebnou pro let, může způsobit i chybějící zub hlavního (plastového) ozubeného kola. A skutečně, našemu kolečku kousek jednoho zoubku chybí...

Opět váhám, jestli investovat další peníze do opravy tohoto 2kanálového "zázraku" (když ani nový akupack nepomohl a vypadá to na potřebu vyměnit hlavní ozubené kolo), nebo prostě jít dál a po 2kanálovém a 3kanálovém vrtulníku koupit 4kanálový :-)

Proudový odběr vrtulníku DragonFly

Náš dvoukanálový vrtulník DragonFly už nějakou dobu nelítá (nechce se vznést ani na plný výkon rotoru) a já pořád nevěděl, jestli je chyba v novém akupacku (který jsem opět nešťastnou chybou přebil a tím možná usmažil) anebo v mechanice samotného vrtulníku (který se podivně klepe jak ratlík). Vzal jsem ho tedy dnes do práce, kde mi kolega půjčil modelářský zdroj tvrdého napětí dávající až 10 A. Nastavil jsem zdroj na 7,2 V (tolik má originální NiMH akupack) a změřil odběr při 3 různých výkonech rotoru (víc jich bohužel vysílačka nemá - model tedy nemá proporcionální ovládání, což mě moc zklamalo). Odběry proudu jsou následující:

• stojící rotor - 0,05 A
• pomalu běžící (vrtulník by určitě klesal) - 2,7 A
• středně běžící (vrtulník by se asi měl vznášet) - 4,2 A
• plný výkon (vrtulník by měl zřejmě stoupat) - 6,5 A

Čekal jsem hodně, ale 6,5 A mě přesto překvapilo. Teď už chápu, proč na 650 mAh akupack nemůže vrtulník létat déle než 6-8 minut... Zbývá změřit akupack pod zátěží, jaké dává napětí a jak dlouho to vydrží...